Kapitola 5

5. září 2011 v 13:22 | Lumieree |  The Vampire, his life and I
Haha :D :D :D Héééé. Ne. Pravdu. Tahle kapitolka je podle mě zajímavá. Už jen proto co bude dělat neznámí u Amandy doma a zjistíme taky jak se jmenuje. A lehce se možná vrátime, i k minulosti.


"Zlatíčko! My tedy s tátou jedem pryč! Měj se pěkně a hlavně mi nezlob." Chodbou se ozýval ženský hlas a klapot podpatků. Amanda vyběhla na schody z pokoje a zadívala se na svou matku. "Ano, mami. Hrozně ti to sluší, jsi dokonalá a ty šaty. Je z tebe kočka. Užijte si to." Vykouzlil se jí usměv na tváři. Dívala se za odcházející matkou. Zaklaply dvéře a už byla zase u sebe v pokoji. Svalila se do postele a objala jeden z polštářů. Zavřela oči a položila se do svých myšlenek. Je to krásné mít chvilku pro sebe. Aspoň si toho člověk užívá. Jak já to miluju. Ale miluji… Co ještě vlastně miluji? A koho miluji. Ne! Nikoho krom mých rodičů, Cornyho, Refa a Daphne nemiluji. I když? To není možný. Jeho zaručeně ne. Byla hrůza, když stál u mě tak blízko. Je tak přitažliví a dokonalý. A ten hlas. Ještě hůř mě na nervy nemohl zahrát. Obličej schovala do polštáře, který pevně objímala. Už to je druhý den, co na něj myslím. Snad to nic ještě neznamená. Nevím, jak bych se s tím jinak vypořádala. Nemůžu milovat někoho koho ani nezná. A další věcí. Co myslel to před třemi lety na jaře. Doufám, že to není, to na co myslím. Ta nehoda. Jenže jak mu mohu patřit? Jak? Dost hluboko byla položena do svých myšlenek, než jí začal vibrovat mobil, co ležel na nočním stolku. Chmátla po něm a zvedla ho. "Prosím?" Zvedla hlavu z polštáře, aby mohla lépe mluvit a hlavně jí bylo rozumět.


"No ahoj lásko. Tak jak je? Měla jsem o tebe v tom autě starost, ale nechtěla jsem se na to tam ptát." Daphne to začala doslova chrlit do toho telefonu, k tomu měla ustaraný hlas. Dobře se to nechalo rozpoznat.
"Ale je to v pořádku. Nedělej si už starosti." Převalila se na břicho a natáhla se pro plyšového medvěda. Kterého si přinesla z nemocnice. Jen nevěděla od koho a záhadně byla rychleji zdravá než její rodiče. Přivoněla k němu, nastříkala na něj jednu z oblíbených pánských voňavek jeho táty. "Je možný, že budu zamilovaná do někoho, když už dva dny na něj myslím?" Ptala se hloupě, moc zkušeností s pravou láskou nemá. Proto se raději optala.
"No, pravdě podobně ještě ne. Ale to je záležitost jedince. Někdy to je láska na první pohled. A někdy to chce čas. Záleží, kdo je ta druhá osoba." Nejdříve jí to nedošlo, nakonec to ze sebe vyrazila dřív, než něco mohla říct Am. "Kdo je to?! Corny aspoň? Nádherně byste se k sobě hodily."
"Musím tě zklamat, ale on to není. Starosti mě dělá ten beze jména. Musím na něj myslet. Jenže nevím proč." Dívá se někam do prázdna. Po zádech jí přejde mráz na pomyšlení, co je zač.
"Tak s tím ti už nepomůžu, protože sama taky nevím kdo to je a podle toho jak se chová. Není normální. Měla bys to říct doma." Hlas, který se ozýval v telefonu, byl lehce namíchnutý a hlavně taky s nádechem starostí. "Netuším, jestli ho to přestane bavit nebo ne. Měla by ses ale nejdříve vyspat. A užít si doma klidu a zapomenout na všechny starosti."
"Dobrá, jak mi radíš." Podívá se na hodiny, když jsi, uvědomí kolik je hodin, usměje se nad tím a překulí se na záda. "Už je dost hodin. Jdu si dát sprchu a potom si jdu lehnout. Přeji ti dobrou noc a doma pozdravuj."
"Dobrou." Po rozloučení to vytípla hovor a zvedla se. Ze skříně si vzala ručník. Zmizela v koupelně pod tekoucí vodou. Jenže to ještě nevěděla, co jí v pokoji čekalo, když se vracela v ručníku, myslela jsi, že jí trefí šlak. Na její posteli seděl on. Zacouvala do zadu ke dveřím od koupelny v jejím pokoji, aby mohla popřípadě aspoň utéct. "Co vy tu děláte?"
"Měla bys líp zamykat. Jen se divím, že ti o mě tvoje rodiče ještě neřekli. Je to od nich ošklivé." Jeho poloha v sedu je tak ohromná. Přímo říkajíc; "Pojď ke mně. A neboj se." Jenže ona má svou hlavu a jen tak k němu nepůjde. Moc dobře hraje hru na klamání tělem.
"Co by mě měli říct?" Nevěří mu, spíš ho nenávidí, i když v hlouby duše k němu začíná chovat city. "Co?!" Zvýšila hlas, neustále ho nepouštěla z očí.
"Takže opravdu ti neřekly, kdo ti před třemi lety v nemocnici zachránil život od toho, než bys měla zemřít." Zakroutí nad tím hlavou a vezme si do ruky medvídka z nemocnice. Byl jedinečný, pro ni byl ohromně jedinečný. Přičichne k němu. "Vůně tvého otce že? Jak bych jí nemohl poznat. Když jsem s ním v kontaktu." Zvedne k ní oči, které upíral na medvěda.
"Jak jste mi zachránil život?" Lehce byla překvapena. Nechtěla to dát znát, jenže její hlas jí prozradil. "A kdo jste zač?"
"Jak? Nejdřív si mi něco slíbila nebo ses mi spíš upsala a já ti potom zaplatil dost drahou operaci. Po které ti nezbyla ani jizva." Pomalu se postavil a kráčel pomalím a krátkým krokem k ní. Natiskla se ke dveřím do koupelny. "A kdo jsem? To si zjistíš sama." Vytvořil mezi nimi asi deseti centimetrovou skulinku. Opět jí vzal za bradu. Když mu jí chtěla strhnout dolů, místo toho nechala svojí ruku položenou na jeho zápěstí. Byl zvláštně chladný. Jeho kůže byla chladná. To oproti němu, má teplejší tělesnou teplotu. "Jsi tak chladný." Ani si neuvědomuje, že mu začala tikat. Zvedla oči k jeho uhlově černým očím. Pak už zavládlo ticho. Dívaly se oba dva si navzájem do očí. Do své dlaně vzal pramen jejích vlnitých vlasů a natočil si je na prst. Už tu dobu jí měl pod mocí. "Jsi opravdu krásná." Zašeptal jí to svůdně do ucha. Potichu zasténala, protože nechce mu úplně propadnout. Ještě chviličku a stane se tak.
"Jak se jmenuješ?" To aspoň v té chvíli chtěla vědět. Přitiskne se víc ke dveřím. Vytvořila mezi nimi ještě větší skulinku. I když možná jen o pár milimetrů. Začínala být jí zima jenom v tom ručníku a hlavně z něho. Prvně se to nedá vydržet.
"Říkej mi raději jenom Niko." Rázem, jeho hlas byl klidný. Ale i jeho klamání těla bylo úplně jiné. Nebylo to, co mělo klamat, děsit, budovat si reputaci, zahrávat si s ohněm a už tuplem to nesedělo na právníka. "Neboj se." Pohladí jí něžně po krku. Což se u něho nedalo očekávat.
"Takže Nikolaj?" Prohlédne si ho a svoje ruce mu položí na hrudník. Vší silou ho od sebe odstrčí. Sakra! Co jsem to udělala? V jeho přítomnosti se to nedalo vydržet. Ale přitom jsem se mohla zbláznit. Ještě chvíli a asi bych se neznala. Nemohu mu takhle brzy propadnout. Možná klame, možná ne ale ta něžnost a klid se k němu hodí víc než to, co předváděl. "Prostě sis přišel pro mě? To jsi nemohl říct hnedka na začátku. A ne mě sledovat?"
"Měl jsem k tomu docela dost důvodů. Říkat ti je ale nebudu. Jeden bych i mohl." Málem klopýtl, když ho odstrčila, ustál to. "Chtěl jsem se ujistit, že jsi to opravdu ty. A byl jsem docela překvapen, že jsem tě tak lehce našel." Upřímnost sršela z jeho hrdla plná slov. "A to tě tvoje rodiče docela chránily."
"Kdo by taky ne. Možná si to neuvědomuji, co se stalo v nemocnici, ale byla pěkná hloupost se ti upsat." Sleduje ho opřená o dvéře do koupelny. On se už ani nesnažil se k ní nějako přiblížit. "Vypadni z mého pokoje a to hned." Prosebně ho požádala ale ještě tak aby věděl, že tam nemá co dělat. Mlčky odešel z jejího pokoje. Jenom odešel z pokoje z domu ne. Tomu nepřikázala. Takže měl ještě navrch. Scházel ze schodů dolů do kuchyně. Jemu to bylo jedno. Choval se tam jak doma. Což by se dalo říct, že tam byl jak doma. Dost často tam přebýval, když nebyla zrovna doma. Zahrabal si do ledničky pro něco dobrého. A jí nechal nahoře jenom v ručníku. Zajímavá bude. Je i docela pěkná. Hezčí než předtím, ale což je jenom loutka. Bod pro mě. Našel si něco v lednici, začal si to ohřívat, když mu poklepala prstem na rameno. "Můžeš mi vysvětlit, co tady ještě děláš??"
"Promiň, ale jsem tady jak doma." Nevině se usmál - akorát použil přetvářku. Udělal ze sebe blbce. Prohlédl si jí. "Byla si hezčí v tom ručníku než v tomhle pyžamku." Jeho poznámka byla docela otravná. Vydá si z mikrovlnky ohřáté jídlo. To je mu ale ovšem sebráno z rukou a položeno co nejdál od něho.
"Od jaké doby?" Zvedla jedno obočí a zkřížila ruce na prsou.
"Od té samé co mám klíče od domu?!" Jeho hlas zase zvážněl. Sáhl do kapsy a vytáhl klíče, jak od auta, tak od domu. "Vidíš? Docela dost často tu přebývám. Tak mi tvoje rodiče nabídly ubytování." Otočil se na ní, vyskočil do sedu na linku a natáhl ruce k ní a přitáhl jí k sobě. Je docela sladká. Jenže začíná mě děsit. Ne že bych byl nějak pověrčivý nebo vystrašený ale děsí mě tím, že se mi dokáže dostat pod kůži. A to bych zrovna nechtěl. Bude těžké si od ní udržovat odstup. Držel jí pevně za zápěstí obě dvě ruce. Chtěla se mu vytrhnout. Místo toho zesílil svůj stisk. Založil jí ruce za záda, ale stále je pevně držel. "Nevzpírej se. Pokud budeš hodná, nic se ti nestane." Malinko jí zohnul v zádech, když se naklonil. Přestala se vzpírat a jen ho vraždila pohledem. Chtěla mu vrátit jeho chování k ní. A to, i kdyby mělo něco stát. "Co doopravdy chceš?" Potichu vyslovila, ale její oči byly stále vraždivé.
"Jak jsem řekl. Tebe." Svaly na jeho rukou se napjaly docela nebezpečně, ale stisk zápěstí byl silnější. Po chvilce to vypadalo, jak kdyby všechen vztek šel do jeho svalů. Pustil ruce a objal jí kolem pasu. Přitiskl ještě víc k sobě. Svůj obličej zabořil do místa mezi krkem a ramenem. S jeho nervy to lomcuje taky. Nyní jsou na stejné lodi. A to si sám řekl, že ho děsí a nechce, aby se mu dostala pod kůži.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 *Nessa *Nessa | Web | 5. září 2011 v 16:38 | Reagovat

užasná kapitola

2 Christine Christine | E-mail | Web | 7. září 2011 v 6:26 | Reagovat

Omlouvám se, že neobíhám. :-( Jsem na střední škole, třeba včera jsme měli přečíst takovou bichli... za ten jeden den, protože to má mít do konce týdne přečetený všech 21 lidí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama