kapitola 7

12. září 2011 v 12:56 | Lumieree |  The Vampire, his life and I
Takže v ději se pomalu dotáváme dál. Nedá se říct pomalu ale tak rychleji ano :D Podle ohlasů tedy těch komentářů se zdá že se líbí. A doufám, taky že bude :)


To bude těžké jí to říct. Určitě mě zabije. Ne bylo by lepší, kdybych jí to řekla hnedka narovinu. Narovinu jí řekla, co se o víkendu stalo. No a je to v - někde. A horší to bude, když se to bude snažit ze mě vypáčit. A co kdybych to vychrlila? Jo to je dobrý nápad. Aspoň to nebude moc pobrat. Vykládala si věci z tašky do skříně. Přitom přemýšlela dál nad tím, jestli jí to má říct hned nebo připravit nejdříve. "Kočičko. Asi ano. Asi jsem se zamilovala ale do toho nesprávného. Jmenuje se, Niko. Možná na povrchu je zlý, dělá si reputaci a má divnou řeč. Ale ve skutečnosti, je to milí příjemný muž." Vychrlila to jako chrlič, ze kterého je fontána. Prostě rychle.


"Cože?! Kdo je to?" Vykulila oči a spadla na kolena hnedka před ní.
"Je to on." Dívá se upřímně. Bála se jí to říct, ale nakonec to zní, padlo a řekla to. Věděla, že jí pěkně seřve.
"To si dělám srandu ne? Do něho? Do toho napomádované ho právníka?" Zalomcovaly s ní nervy tak, že jí chtěla jednu vlepit. Neudělala to. Udržela se na uzdě jen díky tomu, že jí na ní záleží a udělala by pro ni cokoliv. "Co se stalo?"
Sedne si, skrčí nohy k sobě a obejme je. Pohledne na Daphne. "Načapala jsem ho ve svém pokoji, když jsem byla v ručníku. Zjistila jsem, že občas přebýval u nás doma, dokud rodiče žily. Popravdě mě před ním chránily. Před třemi lety jsem měla nehodu. Potřebovala jsem těžkou operaci, kterou mi nemohly zaplatit. Nevím, ale asi jsem se mu upsala. Nebo já nevím." Na chviličku se odmlčela a sklopila hlavu k zemi. "Zaplatil mi operaci a všechno kolem toho. A teďka mu patřím. Ale cítím z něho, že y to tak nechtěl." Položí si hlavu na kolena, zavře oči. "Omlouvám se ti, že jsem tě tak zklamala." Potichu a sklíčeně.
Obejme jí a přitiskne k sobě. "Nevím, jak dlouho ti to budu odpouštět, ale odpustím ti." Usmála se.
***
Dny ubíhali jak voda. Am ještě vedla tak trochu svůj obyčejný život. Jenže už stála ve svém novém pokoji. Uprostřed něčeho nového. "Líbí?" Optal se příjemným hlasem. "Ano líbí." Usmála se na Nikolaje. Vybudovala si k němu zatím jen přátelství. Na to že by ho měla milovat, úplně zapomněla. A pro teďka to byla nejlepší možnost, kterou si mohla vybrat.
"Zatím se taky zabydli. Dneska tě někam vytáhnu. Jen budeš muset něco semnou hrát. Pokud ti to nebude vadit." Opře se o futro, zastrčí ruce do kapes od džínů. Prohlížel si jí od hlavy k patě. Fascinovala ho.
Otočila se k němu a naklonila hlavu do strany. "Podle toho jakou hru." Pustila na zem menší kufr. Ještě se rozhlédla. Popravdě stála v napůl svém vlastním pokoji a novém pokoji. Svojí tam má jenom postel. "Jenom abys mi zahrála snoubenku. Nevypadáš na sedmnáct let. Takže to nikdo nebude u tebe čekat. Jinak se odpovědi určitě vyhneš." Zrak ho určitě neklame. A vidí v ní nádhernou nezkrotnou ženu, která z ní vyroste.
"No dobrá. Ale nemám nic na sebe."
"O to se starat nemusíš. Už jsem ti nechal něco připravit. Mám je ve svém pokoji." Ukáže někam do prázdna za sebou.
"Tak když mi je doneseš teďka, mohla bych se do nich už převléknout." Na to mlčky odešel do svého pokoje. Po chviličce se vrátil se zabalenou krabicí a položil jí na postel. Sedla si vedle krabice a položila si jí na nohy. Po otevření krabice, už jen nevěděla, co měla dělat. V rukou držela nádherné sametově světle modré šaty. Z pokoje zmizel jako pára nad hrncem. Když se ujistila, že tam byla sama, svlékla se z trička a džínů. Navlekla na sebe ty šaty. Postavila se před zrcadlo. A zatočila se. Jen tomu chyběly boty. Chtěla dojít za Nikem, ale ty potom našla ve stejné krabici jako ty šaty. Navlékla si i ty boty. Ve stejnou chvilku vešel do pokoje, Niko. Na sobě měl obyčejné sako a k tomu kalhoty. "Jsi nádherná."
"Opravdu?" Přejde k němu nešikovně. Nestihla si zvyknout na boty na vysokém podpatku. Už je tak ve stejné výšce jako on.
"Ano opravdu, jsi nádherná. Otoč se prosím, mám pro tebe ještě jedno překvapení." Nechová se tak neuvážlivě. Ví, co dělá a proč to dělá. Ale jen se pozastavuje nad ní samotnou. Tak lehce se mu dostala pod kůži. Nechtěl to, nakonec povolil. Otočila se k němu zády, jak si přál. Na krk jí galantně připnul řetízek se srdíčkem. Byl obyčejný ale k ní a k šatům se náramně hodil. "Můžeme vyrazit?" Nabídl jí ruku.
"Ano." Přijala jeho podporu. Hlavně to ocenila, když šla ze schodů. Došla k autu a nastoupila do modrého Jeepu Compass. Jejich cesta nebyla ani krátká ani dlouhá. Minimálně dvou hodinová ano. Za tu dobu se ještě spolu na něčem domlouvali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama