Začátek života

2. září 2011 v 13:20 | Lumieree
Napsala jsem další jednorázovku. To co bude zde v té to povídce bude smíchanina dvou mých povídek který jsem měla psát ale sešlo z nich. Doufám, že se mě to povede do takové míry abych byla spokojená já tak vy. Bude to z pohledu vyprávení. Tento způsob mě začal dosti bavit. :) Pozor je to smíchání fantasie, reality a malinko sci-fi.... Néééééééé tak trochu víc. :)



Vzpomínám si na dny mého utrpení. Dny utrpení, kde my nikdo ani nepomohl. Svůj život jsem zvládala pod dosti velkou přetvářkou. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl dosti zničenou. Moc dobře, jsem věděla, co se semnou děje. To, co mě tak ničilo, byla samota. Několikrát pro sebe jsem si opakovala, kdy už ty lidi pochopí samotu. Pár lidí to pochopilo trochu víc pozdě. Ne nikdy jsem si nesáhla na život. Popravdě jsem to měla v plánu, ale nedošlo k tomu. Nikdy k tomu nedošlo.
Jedno dne, jsem si to putovala po městě za hluboké tmy. I když mě po zádech jezdil mráz, nevšimla jsem si toho. Tou dobou se rojili myšlenky toho druhu. Co mi tak tlačí na tu slabou stránku. Přišla jsem na to. Byla to zlost, opovržení celým světem a tím vším. Jednoduše řečeno má zlá stránka. Nikdy jsem netušila, že to tak bude. Jenže v tom všem se objevil předemnou záhadný mladý muž celý oděný v černém s velmi dobrou postavou. Stál nademnou jako můj spřízněný anděl. V tu chvíli jsem tomu věřila. Jeho první slova byla.
"Neměla bys tu být sama." Na jeho tváři se mu objevil celý můj svět. Celý ztracený svět. Po chvilce váhání jsem na něho promluvila.
"Děkuji za upozornění. Ještě nikdy jsem tady neviděla člověka, jako jsi ty." Byla jsem si jistá, že to co stálo předemnou byl můj andělský člověk. Ale opak byl pravdou, nebyl to člověk ani anděl.
"Ano. Jsem tu výjimečně. Za pár dnů to někoho jako jsem já, zase neuvidíš." Opět se na jeho tvář objevil usměv. I když vypadal jako mafián, nebo nějaký jiný padouch, byl velice milí.
Jak čas běžel, řekla jsem mu všechno, co mi leželo na srdci. Byl první, který mě pochopil. Pochopil celý můj život. Nabídl mi, že mi pomůže. Něco tam bylo podmínkou. Musím se vzdát toho, na čem mi nejvíc záleží. Ještě k tomu dodal, že mi nechá čas na rozmyšlenou. To taky dal. Po jednom celém týdnu jsem ho viděla zase na stejném místě. Vypadalo to, jak kdyby na mě čekal. Řekla jsem mu svoje rozhodnutí. Rozhodnutí bylo pro ano. Ano. Vzdala jsem se skoro všeho. Žádala jsem jestli by jsem se nemusela vzdát mé rodiny. Přijal to a ještě byl rád, že myslím na svou rodinu. Než musel odejít, pošeptal mi pár hezkých věcí do ucha a věc, kdy jsi, pro mě přijde.
Byl den před prázdniny, které trvaly jenom týden. V ten den se objevil před dveřmi našeho domu a hledal mě. Rodiče o tom všem věděly a nijak mě to nezakazovaly. To jsem ještě nevěda, co přijde. Sbalila jsem si větší tašku. Ani mě nezajímalo, co si sousedé myslely. Mě zajímalo to, že mi někdo pomůže. Odjela jsem s tím mužem, i přes tož, že jsem nevěděla, co mě čeká. Vím, že autem jsme jely hodně dlouho až za nějaké hranice. Zastavily jsme u velké staré betonové továrny, její nápis byl nečitelný. Trochu jsem se zarazila, co tam budem dělat. Muž, u kterého jsem nevěděla ani jméno mě ho až teprve řekl.
"Jinak se jmenuji Arnold. Ale říkej mi Arny." Bylo u něj obvyklé, že se usmál. To taky splnil, usmál se. A jemně dodal. "Co se stane tady. To tu též zůstane. A ničeho se neboj. Jen dostaneš noví život. Takový jaký ti náleží." Šel dovnitř předemnou jako kdyby byl můj životní bodyguard. Vešly jsme dovnitř a po zádech mě přejel chladně trpký mráz. Byla tam tma a menší puch zatuchliny. Když se rozsvítily světla, nebylo tam nic, krom silně betonových dveří. Pokračovala jsem dál v cestě za Arnoldem. Po pár minutách jsem vešla i za ty betonové dvéře. Znova jsem se zarazila.
Nevěděla jsem, že to vezmou tak vážně. Kolem mně byla jedna velká místnost. V té místnosti čekalo několik lidí oblečených v bílém. Hlavou mi změly slova Arnodla. Ty, které mě říkal, než jsme vešli dovnitř. Dovnitř té továrny. Z ruky mě upadla taška. Nevěděla jsem, co říct, co udělat. Jestli utéct nebo zůstat. Jenže v tom přišla moje záchrana. Byla to dívka, podobně oblečená jako Arnold. Přišla ke mě a též se usmála. Příjemným milým hlasem promluvila.
"Vítej, slyšela jsem o tobě od Arnyho. Vidím, že vybral velmi hezkou dívku. To teďkom přeskočíme. Jmenuji se Melanie ale říkej mi Mystiq." Další jméno na zapamatování. MNO což, daly se rychle zapamatovat. Melanie jako Arny ještě něco dodala. "Pojď prosím semnou. Jen tě na něco připravím a řeknu ti celé podmínky." Souhlasila jsem a odešla sní pryč do volného pokoje. Ten pokoj už jenom mým. Tedy prozatím, než budu doma. Řekla mě všechno i ty zlé stránky toho všeho. Byla jsem rozhodnutá a za tím rozhodnutím jsem si stála.

♣♣♣♣♣

Nadešel čas na mou tak zvanou popravu. Popravdě mě uspaly. Poté si už nic nepamatuji co se dělo. Jen bych mohla popsat moje emoce a všechno možný. Čím bych začala? Asi tím jak mě hrdlem projížděla žluč. Opakovně se vracela. Necítila jsem celé tělo, necítila jsem nic. To bylo jen ze začátku. Potom jsem cítila tak mě tělem proudí něco zvláštního. Co to bylo? Byl to můj starý život. Úplně ho vysávaly z mého těla. Cítila jsem úlevu. Po krátké době to utichlo a začal proudit chvilku nato jiný proud. A to proud nového života. taky jsem cítila v tělě něco nového. Samozřejmě byla to krev. Ale ne obyčejná, byla něčím nepopsatelná. Co i tento proces skončil. Opět jsem se ocitla v hlubokém bezvědomí.
Po celých třech dnech jsem se probudila v té kádi s takovou zvláštní vodou. Celou dobu jsem tam byla schoulená. Už jsem to nebyla ta stará já. Byla jsem nová. Ty v tom bílém začaly vypouštět vodu a já se mohla zase trochu volně pohybovat. Objevila se tam Melanie s něčím ruce. Vypadalo to jako kabát. Také že to byl. Nebyl, bílí ani černý. Jeho barva byla sametově modrá. Z kádě jsem byla vypuštěna a po třech dnech jsem stála na svých nohou. Vlastně na svých nových nohou. Melanie mě zabalila do toho kabátu, k tomu všemu byl velmi hebký. Doprovodila mě do pokoje. Jen, co jsem se viděla v zrcadle, ani jsem se nezhrozila nic. Moje postava byla o proti normální dívčí jiná. V mm pubertální věku byla malá, hruškovitého tvaru a o doplňcích ani nemluvím. Po těch třech dnech a těch procesech jsem vypadala tak na dvacet a víš. Moje postavová výška se změnila. Byla jsem vyšší a poměrně i dobré propracované a stavěn postavy. Měla jsem podobnou postavu jako Melanie.
Začaly tvrdé přípravy. Nesměla jsem být v té postavě, co jsem dostala. Nasadily mě nějaké injekce na to, aby potlačily tu podobu a vrátilo do pubertální. Bylo to tak lepší. Nikdo nemusel vědět, co vlastně jsem zač. Za tři a půl dne jsem se musela naučit se střelnou zbraní, jezdit autem a motorce. To se všechno učilo v mé nové postavě. Půl dne předtím, něž jsem se měla jít do školy. Přijela jsem domů úplně stejná. Tedy skoro stejná. Brala jsem ty injekce, které mě předepsaly. Nastoupila jsem do školy. Začal zas ten tradiční život. Jen se vy víjel už trochu jinak. Spolužáci si všimli, že jsem trochu jiná. Myslím v chování. Byla jsem odhodlanější a silnější. Tak to šlo ještě několik týdnů.
Další den, který se silně zapsal, do mého života byl, úplně obyčejný. Myslela jsem si, že bude úplně normální jako ty předtím. Při jedné z hodin, někdo zaklepal na dvéře. Učitelka odpověděla dále. Z poza dveří se vynořil Arny s Melanii a ještě s jedním mužem. Arny a jeho pevný hlas zazněl s chladem a věrností.
"Jsme tu na rozkaz vlády. Přišli jsme si pro… " Letmo se na mě podíval a pak si přejel celou třídu. "…. Ona ví." Když jsem se chvilku nezvedala. Tak ke mně přišel muž, kterého jsem neznala. Poklonil se a podál mi elegantně ruku. Ano přijala jsem jí.
"Ale… " Mojí větu přerušila Melanie.
"Pšššt. Jsi přece s námi, spoléháme na tebe." Usmála se na mě. Za zády jsem cítila udiv , celé třídy mi vysel za zády. Pomalu jsem se zvedala a přitom mě pomáhal ten muž. Třídou prolítla hnusná věta. Taková, která by mě předtím asi rozdrtila.
"Co dělá taková ubožačka jako ona mezi vámi?" Chtěla jsem něco říct. Arny byl ovšem rychlejší.
"Komu říkáš, že je ubožák? A co dělá mezi námi? No to ať vám řekne sama." Chladně se usmál, cítila jsem, že se něco zlého stane. Ale nestalo.
"Co? Asi začnu takto. Je to moje druhá rodina. Taková, která se za mě postaví kdykoliv a všude. Ne jak vy. Jste jen banda namyšlených pubertáku. Ani jste slabšímu nenabídly ruku. Což že oni to udělali. Můj hlavní dík směřuje jenom jednomu." V mém proslovu se Andy usmál, protože věděl, že to je na něho. Nechal mě ovšem pokračovat dál. "A další dík patří ostatním, těm kteří mě pomohly." Učitelka ta jen koukala, jak se ta situace odvíjí. Nestíhala nic dělat. Arny z poza mých zad promluvil.
"Já zase dodám to. Tímhle tím dnem tu vaše nejméně milovaná Jessica a vaše bývalá spolužačka končí."
"Už tu zde nikdy nebudu studovat. Našla jsem to, kde budu víc potřebná a užitečná." Můj hlas se pomalu začal měnit. Pociťovala jsem i změny v těle. Arny asi věděl, že se to stane sundal si svůj černý kabát a přehodil ho přezemě tak aby mě to plně zahalilo. V dobu jsem si neuvědomila, že jsem přestala brát ty injekce. Melanie příjemný hlasem promluvila.
"Přivítejte novou Jessicu, její nový život. A naší velitelku." Tělem mě proudilo to čemu se říká druhý život. V malých momentech jsem stála jako ta nová Angela. Podle někoho jsem byla nebezpečně krásná, to byl malý dodatek. Pod kabátem jsem byla celá nahá. Tělo mě zakrýval právě jenom ten kabát. Cítila jsem pevně sevření. Byl to Andy. Taky jsem viděla, velký udiv mých spolužáků. Bylo mi z toho špatně. Co jsem prvně v té podobě řekla, bylo ode mě neslušné ale řekla jsem to.
"Nečum tě na mě jak na novou výkladní skříň. A ty zavřu tu klapačku nebo ti tam nalítají mouchy." Byla jsem nepříjemná ale těm třem se to líbilo. Hlavně Andymu. S ním ještě něco předtím než si pro mě přišly, začala mýt. Byla, jsem s ním šťastná. Po několika minutách potom jsme se vytratily pryč. Odjely jsme někam pryč. A tím dnem začal můj nový začátek života.

Co bych vám ještě mohla vyprávět? Od té doby bylo mnoho práce. Roky ubíhaly a já potkávala své bývalé spolužáky. Ale i ty, které jsem viděla na základní škole. To všechno se událo na střední. Jsem ráda, že mám taký to život. S Andym jsem ještě teďko a máme spolu dvě krásné dvě děti. Kluka a holčičku. Kluk je o tři starší než holčička. Ty dva jsou jedna velká dvojka, která se jen tak nerozdělí. Obou dvou je už kolem sedmnácti let. Co je nejhorší? Vidět jak ostatní lidi stárnou a vy jste stále mladý. Takový je holt život biozbraně v lidském těle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Any Any | Web | 2. září 2011 v 14:15 | Reagovat

Ahoj promin že jsem dlouho nepsala nebyl čas ae teď zas obíhat budu

2 *Nessa *Nessa | Web | 2. září 2011 v 14:37 | Reagovat

super zpráva

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama