Part 1

28. října 2011 v 18:10 | Lumieree |  Příteli, děkuji
Takže, vám představuji novou povídku, kterou píšu společně s Elfmayou. Je to psáno tak aby nikdo nepoznal, co která psala. A jinak doufám, že vám tato povídka bude líbit.


Ahoj člověče, chceš se dozvědět příběh o tom, jak jeden chudák vlkodlačí získal přátele? Tak to jsem rád. Pohodlně se usaď a pozorně poslouchej. Sice už je tomu dlouho, však i dnes to mám před sebou jako živé. Jistě taky už víš, že se vlkodlaci a ještě pár démonů předvedli veřejnosti. A taky jistě víš, že lidé je moc nadšeně nepřijali.

Přestoupil k nám v polovině semestru do druhého ročníku, do stejné třídy jako jsem byl já. O jé, zapomněl jsem se představit, Samuel Cremer jméno mé, druhý ročník maturitního oboru zaměřeného na hotelové služby. A teď jako nemyslím tamto ty čunče. Zpět k tématu. Jmenoval se Mike Ravenwood a tohle vzpomínka na něj.

Polední přestávka jako každá jiná. Procházel jsem se po školním pozemku, úspěšně ignoroval školní narkomany hulící marihuanu za informační tabulí i uječené slepice z prvního ročníku. Na školu jsem se přihlásil jedině z důvodu jejího prestiže. Teď toho lituji. Aspoň, že učení je trochu na úrovni. Posadil jsem se na lavičku u zadního vchodu do areálu školy. Sem moc žáků a vlastně ani učitelů nechodí, mír a klid na snědení oběda. Do školní jídelny si netroufám vkročit, na to mám moc rád svůj žaludek tak si připravuji svačiny doma. Zrovna když jsem se snažil zakousnout to obložené bagety, narušilo ticho zoufalí křik.

Zamrazilo mě. Už jen z pomyšlení, kdo se komu dostal do rány. Pohledl jsem na svůj oběd, kde k žádnému zakousnutí nedošlo. Ten zoufalý křik se ozval ještě několikrát. Trhalo mi to uši, na několikátém ozvání jsem se zvedl a vše nechal na místě. Nohy nejistě táhly, za tím chudákem. Někdo si asi začal léčit komplex na jiných. Krok zrychloval sám od sebe. Vedl mě ke školnímu hřišti. Jasně mohlo mě to napadnout. Je tam mnoho zeleně. Tam se výtržníci lehce ztratí. Nikdy jsem nebyl nějaký hrdina tak ani nevím kde se ve mě ta odvaha vzala. Dorazil jsem na místo. Křik se mezi tím proměnil v tichý vzlykot. Někdo musel někomu hodně ublížit. Děsivá představa. Zpomalil jsem. Musel sem doslova nastražit uši abych určit ten správný směr. Přišel jsem, až k jednomu vzrostou růžovému keři. Podíval jsem se za něj. Za ním se neboze schouleně v klubíčku krčil skoro, až ležel, nový vlčí žák. Nejdříve jsem ho nemohl poznat, ale poznal. Obešel jsem ho a přiklekl k němu. Napadalo mě hodně otázek jak se ho zeptat jak mu je. Nakonec z mích úst vyšla ta nesprostější otázka.

"Jsi v pořádku?" Nedokázal jsem na něm poznat, jestli mu něco není. Přitom můj zrak se otočil kolem mě. Nikoho kdo by mu to mohl způsobit jsem už neviděl. Zrak mě spadl znova na kouličku nervů. Zděšeně kníkl a přitom se odsunul ode mě nejdál, jak jenom to křoví okolo umožňovalo. Přiblížil jsem se, on se oddálil. Takhle se to opakovalo asi pětkrát. Pche tohle je prosím krvelačné monstrum, vlkodlak a přitom se tu klepe jako čivava.

"Neboj, nic ti neprovedu." Přestal utíkat, dokonce na mě opět pohlédl. Kruci měl by mít na ty sví zelený panenkovský oči zbrojní průkaz.

"Děkuji." Zašeptal téměř neslyšně.

"Nemáš mi za, co děkovat." Sledoval jsem jeho výraz ve tváři, který se podobal malému dítěti bez rodičů. V kapse u kalhot jsem vyhledal aspoň lehce ušmudlaný kapesník. Ne nebojte, nesmrkal jsem do něj. Na to mám jinou zásobu. Podal jsem mu ho. Váhal ale nakonec si ho vzal. "Není ti nic?"

"Nic vážného." Špitl. Pozoroval jsem jeho oči, jak běhají z kapesníku na mně. Asi nepotkal moc lidí, co na něj byly laskaví. Spěšně jsem koukl na hodinky. Ještě zbývalo půl hodiny do začátku matematiky. Ještě se stihnu najíst.

"Pojď. Mike, že? Mám hlad a oběd jsem nechal … no na svém místě." Neznatelně přikývl. Tak jméno sem si pamatoval dobře. Přesunuli jsme se k mé lavičce. Říkám o ní, že je má, protože na ni nikdo jiný nechodí. Z těžka jsem dopadl na dřevěné laťky, až se pode mnou prohnuly. A s chutí se pustil do oběda. Jeho tělo si pomalu sedlo na lavičku kousek dál ode mě. Všiml jsem si, jak držel v rukách křečovitě tašku. Pravděpodobně si mě nevšímal, připadal mi jak omámený. Dál jsem se zakusoval do jídla z domu. Jeho ruka si nakonec v tašce našla něco k snědku. No spíše kdybych to porovnal. Sám bych toto měl minimálně tři dny. Naprosto unešeně jsem pozoroval, jak to neuvěřitelné množství mizí v drobném lidském těle. Podle odhadu bych mu jako normálnímu člověku typoval kolem padesáti kilo. Jenomže u vlkodlaka nikdo neví.
"Čas jít na hodinu. Za pět minut zvoní." Zelené oči na mě pohlédly, jako kdyby spatřily přízrak. Pak se usmál. Přikývl a
následoval mě do naší třídy.

Jenomže jakmile jsme vstoupili, ihned odklusal na své místo v rohu třídy. Jako kdyby se bát trestu. Přišli jsme přesně. Usedl jsem a začalo zvonit. Do třídy na zvonek přesně přišel učitel na matematiku. Při pozdravu jsem se na něj ohlédl a na chvilku se zamyslel. Tak trochu jak jsem to nečekal. Učitel mě pozoroval, proč tam ještě nadále stojím, když třída už sedí. A čtyřiceti pěti minutové trápení nastalo. Trapas při hodině se táhl i o přestávce. Banda posměváčků vymýšlela různé vtipy na moji maličkost. A mě se dařilo je úspěšně ignorovat. Co víc mi vrtalo hlavou, byl Mike. Vlastně nikdo ze třídy ho moc neznal. Vždy byl odtažitý, s nikým nekomunikoval. A všichni se ho báli. Jenomže nebylo čeho. Z toho co jsem spatřil, jsem usoudil, že ten vlkodlak bude spíše chudáček, co se bojí lidí.

Přesouval jsem se po dlouhé chodbě do šatny, která mě dělila od svobody mysli. Nedaleko mě se pohyboval Mike. Bylo vidět, jak měl těžké kroky. Chvíli mé nepozornosti při obouvání se vytratil ven. Bylo zvláštní vidět takovou bestii, jak o něm všichni říkají, utíkat a bát se. Vypadal tak nevinně. Zatřepal jsem hlavou, už začínám myslet jako nějaká pubertální školačka. Myšlenky nad Mikem jsem zapudil někam do dáli, přeci jenom mi za dvacet minut začíná trénink lukostřelby a na ni musím být připravený hlavně psychicky. S batohem na zádech, jsem se vydal na trénink. Měl jsem pocit, že všechny moje myšlenky najednou zmizely. U mých úst vyšel malý tichý povzdech. Přišel jsem na trénink, kde jsem shodil ze sebe batoh a fyzicky i psychicky, jak jsem předtím zmínil, se připravil. Ve školním lukostřeleckém klubu vládla atmosféra trochu uvolněnější. Možná proto, že nás tu ani moc není, celkem deset a z toho jsou tu tři dívky. V nitru jsem prosil o poklidné odpoledne bez zbytečných hádek s ostatními kluby, jež trénují u střelnice.

Přání se vyplnilo. V okolí střelnice vládlo naprosté ticho, jako kdybychom tu byly jediný. A ještě nám trenér oznámil, že tři z nás - jeden z nich jsem já - přihlásil na mezi školský turnaj. Prostě příjemně strávené odpoledne. Po mém stráveném odpoledni, jsem se přesouval domů. Mojí společností byly dvě dívky z klubu. Povídalo se s nimi dobře, i když jsem je moc neznal. V půli naši společné cesty, jsme se rozdělily a vydal svou vlastní cestou. Lehký vánek, který zrovna foukal, mi probudil zadupané myšlenky na chudáka Mika. A ani nevím, proč se mi tam zase objevil. Možná to byl rytířský komplex. Pokaždé všechny ochránit. je to zvláštní, ale musí to přestat jinak bych se mohl taky dostat do blázince. To jsem si říkal přeci jenom jsme oba kluci a nepotřeboval zachraňovat. Nebo snad ano? No nechal jsem myšlenky myšlenkami a vešel do rodinného domku, ve kterém bydlím se svými rodiči. Otec zrovna v tu dobu pracoval v zahraničí, takže jsme se o domácnost staral jenom já s mamkou. Cvakl zámek u dveří. Ihned mě přivítala vůně čerstvě připravené večeře. Tak jak to umí jenom maminka. Netrvalo dlouho a už se ke mě pomalu přiřítila a objala mě. Na tváři jsem si vykouzlil usměv.

"Ahoj, mami." Propustila mě ze svého obětí a vyslovila.

"Vítej doma, synku."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Xoxo ♥ Vanessa Xoxo ♥ Vanessa | Web | 29. října 2011 v 10:21 | Reagovat

ta je vážně užasná ..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama