Říjen 2012

Hotelový pokoj 2/2

11. října 2012 v 16:16 | Lumieree |  Sny E. Nightmare
Pardoooon já se spletl v datumu :D Místo 9. 10. jsem nastavila 11.10. :D Velice se omlouvám a vedu vám sem další dílek mno tedy pokráčko pžedchozího dílku... :) :D


Poslední odstaveček z minula:
"To vím, sám mi to řekl. Tedy náznakem." Pohlédla jsem do země. Vedle ní ležely moje věci na spaní. Oblékla jsem se do nich a vlasy hodila do turbanu. Byla tak ochotná, že mi vlasy vyfoukala a rozčesala. "Měla by ses vrátit do pokoje. Aby mu tam nebylo smutno." Ne, že bych jí odháněla. Ale čekala, jí tam její jediná láska. A to jsem jí nechtěla odpírat. "Já bych ti to potom, řekla, kdyby velké změny." Usmála se, s dobrým pocitem pomalu odešla do svého pokoje. Já přešla do pokoje, s vyfoukanou hlavou. Lehnu si hnedka vedle něj do postele a snažím se udržet na své půlce, abych mu takhle náhodou nepřekážela. Nebo nějako se ho nechtěně nedotýkala. Je to docela zábavné, držet se od někoho dál a přitom jste pomalu jako magnet. Po několika napočítaných tak zvaných ovečkách jsem usnula.


Hotelový pokoj 1/2

6. října 2012 v 18:21 | Lumieree |  Sny E. Nightmare
Nejsem tu nějak úplně ale už by bylo dobré sem něco přidat. Já vím já vím... :D :D Mno ale což možná že to ještě někdo číst bude...


Sedím na molu a dívám se na hladinu moře. Hlavou se mi prohání mnoho myšlenek a otázek. Ztrácím se v tom, všem. Není mi zrovna nejlépe a ještě mě to mrzí. A ani nevím proč. Musím nahodit nedotčený výraz. Musím. Bude to zlé. Těžké kroky se opírají o lehce ztrouchnivělé dřevo. Každou chvilku by se mohl, někdo propadne. Zastavily se, hnedka zamnou. Na jeho požádání, jsem přišla a ani jsem zrovna nechtěla. Plážově-letní šaty, které na mě Ester natáhla, se lehce zvedly pod náporem větru. Toho chladivého a příjemného větříku.
Zalupaly klouby. U něho je to, normální. Nechalo se to přehlédnout. Příjemně teplé prst, jezdily po krku až na ramena. Upřímným, litujícím a dalším zaplněním se ozval v mém uchu, jako hlas anděla. "Omlouvám se." Omluvu, jsem nechala tu tam. Dávno, jsem mu odpustila. Někdy si to ani nepřipouštím, je to, tak. Jak to, je. Na krku a dekoltu mě zchladil těžký studený kov. Na jeho konci vyselo moje jméno se srdíčkem. "Všechno nejlepší." Hlas zazněl znova stejně andělsky, jako předtím. Nohy visící z mola dolů jsem stáhla vedle sebe nahoru. Hlavu jsem zvedla a otočila, k němu. Jemný úsměv, který mi věnoval, zahřál na mém rozbouřeném a zmateném srdci. Pocit blaženosti vystoupal na 30%. Ne, to zase ne - byla jsem opravdu ráda, že se to stalo. Oplatila jsem mu to nezávazným letním polibkem. "Děkuji." Úsměv oplácím, jak jen nejlépe umím. V hloubi, očích, byl překvapen. Jednou jsem zase vyhrála, kdybych to měla spočítat tak je to 20:0. Já to ale nepočítám a neřeším to ani.