5 Kapitola

23. října 2013 v 15:54 | Lumieree |  The Vampire, his life and I 3
Tak a zase jsem tu s něčím dalším dílem. Ale tentokrát povídku která je pozastavená. Nebudu vám slibovat, že to bude vycházet pravidelně, protože to nedokáži. A aby jste se do toho celého příběhu zase dostaly, zda chcet či ne. Tak tady je předchozí 4. kapitola.



"Tak jak to vypadá? Víš něco nového?"
"Ne zatím ne, jen mi to přijde nesprávné, takhle podrazit svého šéfa."
"Mám ho po krk. Zkus ještě něco dostat, z té jeho holky." Muž se opírá o svoje auto a hledí na předním stojící Daphne, upravenou a připravenou jako vždy do školy, či do města na nákupy. "Sama jsi v průšvihu a já byl jediný, kdo se tě ujal. Tak udělej něco ty pro mě. A neboj se státní policie, už to ví a čekají jenom na naše postupy." Obejde auto a otevře dveře řidiče. Zmizí za černými skly a s duněním motoru jí tam nechá stát.
"Pokusím se." Promluvila do prázdna za autem.
Proboha, co jsem to udělala. Já jí nechtěla zradit, ale udělala jsem to. Bude mně nenávidět, budu pro ni bestii. Jednou hnusnou bestii, kdyby tam nešel Ref místo mě bylo by to tak lepší. Mohla by alespoň mě navštěvovat ve vězení a přitom tam sedí Ref a já za ním ani nemůžu. Já chci z toho zlého snu pryč. Chci zase zpátky svojí lásku a její přátelství. Tak pevné jako skála. Ale vidím, jak se mi to před očima úplně rozpadá. Klesla na kolena a litovala toho, co udělala. Sevřela prsty na rukou do pěstí a sebou vzala i ten prach a několik kamínků, ze země.
Ne udělám to jinak, všechno jim řeknu a přiznám se jim a přitom se vymyslí plán jak je odradit a toho, co se mě ujal poslat za mříže. A kdo ví vůbec, jestli tohle zvládnu. Už dneska jim to musím říct.



***


"Aaaa." Spadne přímo do klína své lásce a sladince zamrká. V tom jí přilétne jemný a sladký polibek, která poctivě oplatila a přitom se zvedla a sedla si mu na klín obkročmo, čelem k němu. Silnější paže se obtočily kolem pasu a víc si přitiskli dívku, k sobě aby byla natěsno. Dlaně přiložila na hrudník a malinko se vzepřela.

"Jsi úžasná a už něco vím. A docela se mi to nelíbilo."

Nevině a omluvně se zatvářila. "Omlouvám se, nechtěla jsem."

"Myslíme na to stejné? V souladu s Kirem?"

"Ano." Přikývla, aby to dotvrdila, jak hlasem, tak i tělem. "Opravdu se omlouvám. Nechtěla jsem ti to říkat, protože jsem nevěděla, jak zareaguješ. Připouštěla jsem si, že budeš zuřit." Sklopí omluvně hlavu dolů, její tvář celá posmutní. Vezme jí za bradu a hlavu jí zvedne, poté jí věnuje další polibek.

"Odpustil jsem ti to, a je mu taky. A ano byl jsem docela naštvaný. Bral jsem to s nadhledem. Chtěl jsem mu něco udělat to, že se mi sám přiznal tak jsem to nechal být."

Ze schodiště je pozoruje Daphne. Když si vzpomene na ty chvilky, když byla se svým nezkrotným zvířetem, jak mu někdy říkávala. Do očí se jí vlily slzy a musela si je rychle setřít, aby to všechno zazdila. Sešla po schodech dolů, dělala, že si jich nevšímala a šla rovnou do kuchyně. Kde se podívala do ledničky a si vzala něco k pití. Potom se ale rozhoupala a přešla k nim.

"Omlouvám se, jestli ruším, potřebovala bych vám něco říct." Jak na zavolanou si to tam při kráčel Paul, na očích měl stále brýle, které používá ve škole. Daphne se docela zalekne, když si představí, že on jí učí. Odloží brýle na stolek a sesune se do měkkého křesla. Ve tváři má blažený pohled.

"Copak? Dneska sis božsky užil nebo co?"

"Nikolaji, drž klapačku. Nebo ti jí něčím zavřu." Zavřel oči a malinko sjel dolů.

"OH, jasně že ano. Omlouvám se za ty dva. Tak to dopadá, když jsou pospolu pokrevní bráškové. Co potřebuješ?" Usmála se na Daphne a hlavou jí ukázala na druhé křeslo.

"Paule Brodewicku, tak to bych tě chtěl vidět." Paul se už trochu napnou svaly na rukou a celém těle a posune se zase zpátky nahoru. Tím se dal povel Am, aby slezla Nikovi z klína a trochu se odklidila.

"Chceš to opravdu říct?!" Jen co se postavil, byl mžiku u Nikolaje a modré oči byly plny vztekem a hněvem, což se z Paula stal, docela rychle výbušný upír. Ukáže na Amandu. "Dobře si jí hlídej. Má to samé co naše babička ty magore.!" Doslova na něj zařve. Mezitím už Daphne něco řekla a všechny oči se otočily jenom na ní. Polkla se strachem.

"Proč? Zapletla jsem se s jedním kartelem ale to čistě náhodně. Jednou byl zátah a mně zatkli. Já u sebe měla zrovna několik gramů toho, co tady není povoleno. A převezli mně na oddělení. Tam jsem potkala, toho co se domlouval s Nikolajem, abych mohla u vás být. Ujal se mně a zařídil, že zatím místo mě za mříže půjde Ref. Ref byl samozřejmě semnou. Jen pod podmínkou, že mu pomůžu vás zničit." Její hlas byl dokonale zlomený a věděla, že se něco stane. Paul se znova sesunul do křesla.

"Takže měli pravdu."

"Ty myslíš?"

"Přesně to, co jsem ti řekl."

Potom, už nechali jenom mluvit Daphne, aby se dozvěděli nějaké cenné informace, které by mohli dobře, poskytnou v jejich prospěch. Zavládlo tam i dosti velké napětí mezi Am a Nikolajem. Už jen přece ten barák je doupě upírů. Teda skoro upírů, jen pár jedinců byly člověkem.

Místností proletěl sklenění stolek. Rozletěl se o jeden z dekorativních sloupů, který měli i za účel podržet horní patro. Kousíčky skla se rozsypaly do koberce. Nohy se pod nátlakem ohnuly a shodily několik květináčů, nějaké dekorace. Pomalu se jen zavřely oči do silného stisku. Dívčí prsty se rychle obtočily kolem zápěstí a pěvně sevřely. Tělo se přitisklo, k tomu druhému a potlačilo jen svojí přítomností hněv a zlobu. Dva páry očí se podívaly na tu spoušť a na to co zbylo po stolku. "Já ho zabiju." Z úst vyšlo silné zavrčení, až to děsilo, oči se zalily černotou.

"Omlouvám se." Raději pozorovala sklo na zemi než do jeho očí. Bála se jich, jak jen nejvíc uměla. "Nevěděla jsem, že by to mohlo zajít až tak daleko." Ztěžka polkla na sucho a potichu se modlila, aby se nad ní slitoval a dal jí ještě jednu možnost. Moc dobře věděla, že on jí nemá zrovna v lásce. Pomalu zvedla svoje tělo, pod jejími kroky, křupaly kousíčky skla, než je přešla. Vzala bundu a vyšla ven bez žádných slov. Jen za sebou prostě zabouchla. Sešla venkovní schody a vstoupila na kamínky. Pohlédla před sebe do lesa.

Pod jedním stromem v lese si sedla do mechu a opřela se o strom. Nedaleko sebe zahlédla hnízdo mravenců, ale to já nedokázalo znepokojit jako to předtím. Z dálky slyšela hlukot několik aut, myslela jsi, že odjíždějí, přitom jich bylo čím dál tím víc. Nevšímala jsi potom toho nakonec a ponořila se do svých dloubavých myšlenek.


***


Oba dva jezdci vystoupily ze svého vozidla. Akorát, že jeden měl na tváři úsměv a druhý byl nakrknutý. "Tak prachy sem, kamaráde." Vítěz si vytrhl svojí vyhranou částku a ještě si to přepočítal. "Zkus příště další štěstí. Ale to nevím, jak dopadneš." Zasmál se, vítěz naskočil do auta. Zanechal za sebou jenom trochu seškvařené pneumatiky a trochu kouře. Šmouhu.

Modré auto se prořítilo kolem policejní stanice, jako by se nechumelilo. Plyn se stláčí víc k podlaze a tachometr se otáčí na vyšší rychlost. Předovka se rychle stupňuje. Kola zabírají a kdo kolem toho auta projel, si myslel. Že skoro uletí, jak jel rychle. Za ním se řítilo další. Z prudké zatáčky se připojilo tentokrát oranžově laděné, doráželo na nepřátelské vozidlo. Brzdy surově zaskřípali, začalo se z nich kouřit, šmouha od pneumatik a potom zase rozjed. Docela těžký manévr, při kterém by stačil špatný kousek. Auto by se nedalo už do kupy. Řidička oranžového vozidla byla v pohotovosti, když jí protivník chtěl tak to odstranit. Nepovedlo se. Pohotově mu blokovala cestu a při zatáčkách si ho vychutnávala v poštuchování do pravého či levého boku nebo do zadní boční části. Tím mělo modré dosti velký časový náskok. Protivnické auto dostalo smyk. Vzalo sebou i druhé auto. Jeden to vybral jen tak, tak a druhý narazil do kamenné stěny. Nikomu se nic nestalo a závod pokračoval dál. To už řidič modrého vozu byl tu tam a řidička se vzdalovala. Protivnické auto, nabíralo ztracený čas a doháněl závod. Vyrovnali se skoro vedle sebe do stejné linie. Jejich cíl končil ve starých opuštěných lodních docích. Ten co prohrál, vystoupil ven a hnedka vybaloval peníze. Řidič modrého auta taky vystoupil a přicupkal k poraženému.

"Jsi dobrý závodník. Kdybys chtěl, mohl by si být pod někým." Převzal si od něho peníze a usmál se. Ještě se tam přichomýtla řidička. Zastavila se u poraženého, jednou rukou ho objala kolem ramenou.

"Docela jsem tě potrápila, vedl sis dobře. A nyní si pečuj o toho tvého broučka. Je trošku pomačkaný." Nevinně se usmála, nahodila svůj lákající úsměv. Svým pohledem ho přímo tahala.

"Dík, všiml jsem si. Dobře se mi s vámi závodilo." Pohlédl na ženu vedle sebe a projel si od hlavy k patě.

"Brio. Nech ho chudáka. Ještě se tě bude bát."

"Tak Briana? To mi něco říká." Sledoval její obličej docela s úžasem. Otočila pohled na druhého muže, propalovala ho jenom očním kontaktem. Na její reakci odpověděl širokým úsměvem a půlku jí předal. Schovala si to do přední kapsy u kalhot. Na to místo se sjelo pomalu dalších několik aut. Mezi nimi byl i Nikolaj se svým Ferrari.

"Nový pejsek Briuško." Promluvil, někdo další zezadu. Blonďaté vlasy napovídaly, že to bude, Kiro. Opřel se o Miniho auto a jemně ho poplácal po karoserii.

"Kiroušku. Drž laskavě klapačku."

"Slečna ostrá. S ní bych si raději nic nezačínal." Niko, s jeho nejcennějším doprovodem se k nim připojili. U poraženého v očích bylo vidět jak rozrušený a hlavně nervózní. Nikdo to ale nedával najevo. Bylo to tak o mnoho lepší. Napětí vycítila i Briana, když stále vysela kolem jeho ramenou. Jen, co promluvila Nikova polovička, všechno se uvolnilo. Konverzace pokračovala trochu déle, než se čekalo. Vedla jen k dobrému cíli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama