1 Kapitola

3. listopadu 2013 v 12:00 | Lumieree |  Rodina Zabijáků
A je tu první dílek, tohoto písání...




Ráno si tam sedím v kuchyni a máma dělá snídani posledním dvou, co ještě nedorazily. "Lásko?! Zabal mi prosím tu snídani sebou. Mám naspěch." Zvolal můj nejmilejší a nejmírumilovnější otec. Mamča zrovna držela nůž v ruce, a že s nimi je nebezpečná. Nechtějte jí potkat v práci, je tak nelítostná až to chladí na srdci a připadáte si jako, kdyby vám to srdce mrzlo za živa. "Schovej to. Jsi s tím nebezpečná."
"Tak jako já? Nebo já jsem nebezpečný jako mamča?" Chladnost srdce, je znát i nyní. Vůbec mu neodpovídala, jen se ho snažila zmrazit pohledem. Paráda je tak vidět každý den. Do místnosti se vehnalo moje dívčí dvojče. Krásná blonďatá sestra s modrýma očima, jako je barva pomněnek. Tvářička, pro tu nejkrásnější modelku. Jenže ve svém vnitru je zkažená jak náš otec. A to se mi na ní líbí. Pokud to mám všechno shrnout tak věřte, že jsme rodina ledových srdcí.


A to hnedka po ránu, přišla k nám domů babička s dědou. Vrazi jak se patří. Ve své mladé době, to byly špičkoví vrahové. Táta, je po svém otci, milovník zbraní. Babička, mamča a já jsme přeborníci v nožích. A abych nezapomněl to blonďaté stvoření, je odstřelovačem. Ta vám odstřelí všechno s přesností a ještě i za letu vrtulníkem. Na čemkoli a kdykoli. Ale prarodiče nepřišli s prázdnou. Donesly nám úkol, a to jenom jeden, rozdělen do čtyř osob. Řekly nám podrobnosti, všechno co potřebujeme vědět. A to si nemyslete, že do toho jsme zapleteni jenom my. Ne, ne. Do toho je zapletena i naši příbuzný. Jakožto, strýc, teta a bratranci. Bože, jak je nesnáším.
Já dostal nějakou ošklivou babku v pětihvězdičkovém hotelu a semnou šel můj hrozně nenáviděný bratranec, který to umí dobře s technikou a tak podobně. Bude to moje dobrá šance, jak se tam dostat. Pomalu ani nevím, kdo koho má a je mi to tak nějako jedno. Řešit to nemůžeme, musíme se rozjet za tím, co nás po dnešek čeká. A pozor sednou do auta, které řídí moje sestra je sebevražda. A stejnak mi máme namířeno do školy. Teprve nám táhne na dvacet a už si zahráváme se životem. Má cesta do školy obsahovala rozhovor a plánování mise na vraždu. A nebojte i přes ty moje školní hodiny, jenom vymýšlím plány a představuji si, jaké udělám kroky - Krok po kroku.
Nastal čas, kdy musím provést mojí misi. Bratranec mně odvezl asi dva bloky od určitého hotelu, kde vystupuji. Kroky vedu do zadní a pracovní části hotelového gigantu. Projít kolem toho, co sedí za sklem, není tak jednoduché. Moje štěstí je na místě, něco ho upoutalo a já mohl rychle projít. Stihl jsem si vyrobit i tu průkazku pracovníka. To víte, všechno musí být. On mezitím seděl v autě u místa, kde má hotel generátor, pod celou budovou. Napojil se na jejich video zařízení, aby mi mohl popřípadě uvolnit cestu a dirigovat mě, co mám dělat a co se mi nabízí. Moje oběť je až ve dvacátém patře. "Tak jak ti to jde?"
"Jsem vevnitř. Tak začínej dávat kamery do smyčky a hlídej náš pokoj, kdyby chtěla něco objednat." Mluvil jsem s ním přes vysílačku. Sluchátko a mikrofon v jednom. Ještě, jsem se převlékl do jejich oblečení. "Můžeš." Začal mi hlídat cestu a hlavně zapojovat kamery v mé cestě k oběti. Aby nikdo neviděl, že jsem tam byl. Nebojte, mám bílé rukavice, takže moje otisky nikde nezůstanou. "Hele, naše krasavice si objednala jídlo na pokoj, tak jí ho tam dovez." Poradil mi, co mám udělat. V kuchyni čekám na stolek, kterým odvezu jídlo až do jejího pokoje. Z kuchyně se ozval hlas, který oznamoval, kam ten stolek míří. Hm, moje šance. Vozík byl můj. Já zamířil podle jeho rady do služebního výtahu. Číslo pokoje vím až moc dobře.
Drnčení vozíku o podlahu mě docela znervózňuje. Zaklepu na dveře, jejda pustila mě dovnitř, to holka neměla. "Vezu vám jídlo, které jste si objednala." Usmívala se, vrásčité tváře a brýle, které byly naprosto hrozné. Připadal jsem si, jako kdybych před sebou měl monstrum. Nebo spíše jako kdybych měl před sebou nepovedenou parodii na karikaturu. Přední předkus, brýle z roku raz dva tři, vrásčitá tvář jako kdyby jí mělo být kolem osmdesáti let a přitom té ženské nebylo ani šedesát. "Mladíku."
"Ano?"
"Mohl byste mi sundat náhrdelník?" Otočila se ke mně zády, já se tomu nebránil a sundal jsem jí náhrdelník. Odložila ho na svoje místo, pak si ještě vymyslela, že chce, rozepnou šaty, které bych bral na dvaceti čtyř leté ženě. No fajn, rozepnu. Druhou rukou jsem ale vytáhl můj milující nůž.
Ujistit se, že jsou dveře zavřené. Poté se jí už jenom chladný kov zaryl do její vrásčité kůže na krku. Vytryskla krev kolem mě a já se snažil, abych se tomu vyhnul. Musím být čistý a perfektní. "Úkol hotov." Promluvil jsem na bratrance. "Už ti uklízím cestu." Moje kroky vedly z pokoje pryč i s tím vozíkem ale už bez jídla. Vyšel jsem tak abych se ujistil, že tam nikdo není. Vyjel z pokoje a šel ke služebnímu výtahu. I tam zastavil kameru, kterou dal opět do smyčky. Chodby, výtahy, restaurace, všechno kromě kuchyně a šaten jsou kamery. Vozík na svém místě a já fičím zase zadem z hotelu pryč.
Vozidlo čekalo další dva bloky od místa vraždy a já si v klidu odjel domů. Oznámil jsem všem, že můj úkol je hotový.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama