Francie

30. září 2014 v 18:26 | Lumieree |  Sny E. Nightmare
Hua hua, máme tu další dílek ohledně Evelyn a Samuela a jejich přátel. No spíše jenom o těch prvních dvou. Nyní se do odehrává ve Francii...


Natahovat čerství vzduch Francie neboli žabožroutů. Já mám na ně svůj vlastní názor a je jiný než mají ostatní lidé. A ta francouzská fotbalová skupina - nevím, jak se jmenuje. No to je jedno. Má taky svoje mezery. Já osobně se na fotbal nedívám. Nic mi to neříká a hlavně mě k tomu nic netáhne. Ryan mi říkal, že se občas díval na fotbal a některé akcičky se mu líbily. A i prý jednu dobu byl velký fanda fotbalu. Moc, mu to dlouho nevydrželo. Já se mu ani nedivím. Abych nezapomněla, stojíme před Eiffelovou věží. Před tím kovovým monstrem z roku 1930 kdy byla úplně dokončena. Ráda bych se šla na ní podívat, tlačí nás čas. Naší první zastávkou je francouzská univerzita Sorbonna. "Nikdy jsem tam nebyla a jsem zvědavá, jak vůbec vypadá." Promluvil vedle mě chodící dívčí anděl. Ani se není čemu divit, bývala ve Francii ale jenom u moře. Takže, jí i docela chápu, ale taky se divím, že neviděla známé památky. Průvodce nás odvedl do Sorbonny, kde hnedka první hodinu, jsme už museli mluvit. O naší škole a podobně. Další hrozná nuda, i učitelka tam s námi stála, jak přikovaná a hrozně unuděná. Ta, to aspoň na sobě nedává znát.


Víte, jak je nudné chodit po známých školách a něco o ní mektat? Možná jsem už tuto větu před chvíli zmiňovala, možná ještě dřív. To na tom tolik ale vůbec nezáleží. Hlavní další věcí, byla ta, že jsem se nijak nemohla přiblížit k Samuelovi na menší vzdálenost než na délku celé ruky. A buď jsem musela jít vedle Ester anebo za nimi kdy jsem si povídala s Ryanem. Přijde, mi milí ale moc si věří, a to není dobré postavení, kdyby si ho měla moje víla přivést domů. Odbočuji od tématu.
Moje myšlenky se toulaly někde jinde. Nechce se mi, říkal pravda a ne hlavně teď. A nebojte, vzpomněla jsem si, na tu knihu, kterou jsem si sehnala v knihovně a vypůjčila si jí. Abych se vrátila k tomu předešlému. Dívat se na záda mého prvního pořádného kluka je zničující a přitom nemohu být blízko něj. Dotýkat se jeho břicha, prsou, krku a hrát si s jeho vlasy. Tedy s tím zbytkem co mu na hlavě zůstalo mě ničí a dožírá. Ryan musel na mě něco poznat, upíral na mě ten pohled. No musím ho umlčet, nesmí se to Ester dozvědět, ne to co je mezi mnou a Samuelem. Přeci jenom, je to rychlý zvrat a ještě potom co jsem se s ním vyspala. Ryanovi jsem věnovala pohled ala "zkus něco říct a jsi mrtvý" uspala bych ho jednou ranou loktem do obličeje. Jenom na krátkou chvilku, potom bych ho pomalu a bolestně mučila. Dopřála bych mu horoucí pekla. Kdybych to neudělala, nebyla bych to já. Ryan si ten pohled vzal k srdci a jenom na sucho polkl.
"Beruško?" Promluvila a asi nás musela chvilku sledovat. Upírala na mě pohled a já ho cítila na tváři. Otočení hlavy a vykouzlení úsměvu netrvala ani sekunda. "Co jsi mu udělala, že je vystrašený?" Odpověď nechtěla ani slyšet, vyčetla to z mého pohledu očí. Nahodil nevinný úsměv, mě donutil zastavit a jen je pozorovat. Samuel stál ke mně bokem a díval se do země, vítr vanul mým směrem, takže jsem zacítila jeho nebezpečně silně přitažlivou voňavku. Na chvilku jsem zavřela oči a stihl mě obejmout kolem pasu a přitisknout pevně k sobě. Podívala se m do očí, nebylo tak těžké a polibek, který mi přistál na rtech, byl pálivý ale toužebný. Taky to cítil a přímo to z něho sršelo. Ester za jeho zády akorát tak běsnila, od toho že nic nevěděla apod. Strašně jí dožíralo i to, že mě začal líbat takhle na veřejnosti. I moje učitelka se zasekla a málem se nad námi rozplývala. Chtěla bych, aby všechno zmizelo a já byla s ním jenom sama někde v pokoji. Milovala se s ním, slýchala jeho slova posílané do ucha, polibky na krku, rtech a těle.
Sakra! Já už chci být doma. Doma v posteli s ním, a na nic nemyslet, nemít ani ty sny, které vraždí a přitom já nemohu nic dělat, v této chvíli ne. Začal mě táhnout do chůze, abychom navštívily konečně francouzskou univerzitu. Už se na to těším, jako kdybych musela na nucený ples, který k smrti nenávidím - pokud jdu s matkou. Mám jí ráda, ale toto oslovení se k ní taky někdy nejlépe hodí. Nebudu vám o tom vyprávět, měla bych se věnovat tomu, co je nyní. O tom jaká je teď přítomnost. Nevím, zda u této možnosti dlouho vydržím. Protože, už mě to docela ani nebaví. Je to jenom k zasmání já vím.
Hups! Já úplně zapomněla, že jsme v cestě pokračovaly a nějakým způsobem došli na Pařížskou Univerzitu. Hopla, a já ani nepřemýšlela nad tím, co budu říkat. No nechám se pošťouchnout od ostatních, oni mi rádi pomůžou. A co nejvíce výřečná bude buď učitelka, nebo Ester. Ale ono to bude asi tak nějak jedno. Stejně máme rozdělené fréze, které musíme dodržet. No dobrá nejsou to fréze, jsou to slova, které nám byly přiděleny. Procházení chodbami kolem učeben a podobně byly lehce vzrušující od dobrodružství.
Došli jsme do jedné velké místnosti, kde sedělo dobrých kolem 40 studentů. Ty lavice byly kaskádovitě postavené. Jinak těch studentů tam mohlo být míň, nedokázala jsem je počítat, spíše se mi vůbec nechtělo. Jenom díky jedné myšlence se mi zkazila celá moje nálada. Když mám špatnou náladu, tak jsem nepříčetná. A vůbec se mi to nelíbí. Chytla jsem se lemu Samuelova trika a přitáhla se k němu. Už jsem se viděla na té pláži, kde nám otec zajednal dva dny volna od školy a podobně. Už tam vidím, jak se válím na rozpáleném písku, všichni kolem mě blbnou. A já se mohu podat svým myšlenkám, na které mám zrovna chuť a nemusím je nějak řešit. A mohu si je odložit na delší chvíli.
V hlavě se mi rozléhal hlas, který jsem vůbec neznala a nemohla jsem ho k ničemu přiřadit a říkal něco ve smyslu. "Pomoz mu, nemusí skončit, jak skončily jeho předchůdci…." Moc jsem tomu nerozuměla, bylo to vysloveno v latině a já jsem znala jenom pár latinských slov, ale dokázala jsem si to od toho odvodit. Ester do mě šťouchala, abych asi mluvila, jen jsem na ní otočila pohled a Samuel se ujal mých slov. Byla jsem vysvobozena jenom na chvilku, potom jsem si svůj výklad převzala po pár větách sama. Přeci tam nebudu stát jak trubka a nic neříkat. Do toho se mi tam motal něčí hlas, začínala jsem toho mít po chvilce dost. A vůbec mi to nebrnká na nervy. Zkuste si hrát na harfu, která vám pomalu vypovídá a rozpadá se. Asi tak nějak se cítím já.
"Tímto ukončujeme naší přednášku a byly jsme rádi, že jsme tu s vámi mohly těch pár minut strávených být." Připadala mi to, jako kdybych tam stála moc hodin. Pár minut? Cože? Co jsem to řekla za hovadinu. Potom jsem si to uvědomila. Jak jsem si představovala, že to bylo mnoho hodin. A my jsme tam fakt stály asi dvě hodiny. A já si to ani neuvědomila, bože přestávám mít nějaký pojem o čase. Už potřebuji Anglický vzduch a hlavně se projet na mé krásce. Už chci slyšet řinčení jejího motoru. Je to tak uklidňující až to pěkný není. Myslím si, že proti tomu Sam bude určitě něco namítat, abych na tom nejezdila. Ani nevím, jestli na něčem umí jezdit nebo má řidičák. Ale podle toho kde bydlel, moc asi peněz neměl, takže by si ani auto nemohl dovolit.
To jste mě nemohli zastavit? Už zase melu o něčem jiném než bych měla. Ach ta zamilovanost semnou dělá divy. Už aby to všechno bylo, zamnou. Fůj! Zase se opakuji. Zavrčet a utéct to nereálného světa je to nejlepší co bych mohla udělat. Ale když zase víte, že někdo zemře. Moc dobrá představa to není. Budu si muset na zabavení najít. A hejle já furt myslím na tu knihu. To by mohla být dobrá zábava. Teda ne úplně ale na zabavení to je dobrý.

***

Padám pomalu ale jistě do Pařížského pokoje, do měkkých peřin a hlavou do tvrdšího polštáře, jaký by měl být pro lepší spánek a dobrou polohu páteře. Taková nádhera. Nade mnou klečí Samuel a nevině se usmívá, jako kdyby měl něco ještě horšího za lubem než je sex. Tak to by se nedožil druhého slunečného rána. Bych mu takovou trefila, že by kamarád hodně divil. Jeho pohled se mění do toho starostlivého a zničeného. Asi tuší co ho čeká, ale já to ještě nevím! A to mě doslova štve. Jak bych mu mohla pomoct? Když ani nevím, o jakou kletbu pořádně jde a ani nevím, jak se ruší. A se staršíma se fakt dohadovat o tom nechci. Starší jsou pro mě babička, dědeček, teta apod. Moje mysl na to musí přijít sama.
Jeho prsty si našli cestu do mých vlasů a vytáhly, hlavu víš. Propojil svoje rty s mými, tak toužebně a chtivě jako kdyby tohle mělo být vaše poslední. A ano umírá a já to vím. A nemusí mě to říkat, došlo mi to v mém podvědomí. Chvála bohu za to podvědomí, přemýšlí líp než moje aktivní vědomí. Byla bych ráda, kdyby k tomu vůbec nedošlo. Ta kniha bude muset být klíč k mému konečnému úkolu. Nechci ho ztratit, když už jsem získala jeho důvěru a touhu.
Ne! Nesmím ho ztratit. Co bych následně bez něj dělala? Někdo by mi řekl "život jde dál a ty jdeš s ním" nebo "ty se ještě jednou zamiluješ a budeš žít s dalším." Co když se stane, že zemře a já už nebudu chtít být s nikým jiným? Bude ze mě stará panna. Jedině se tomu zasmát. Pokud mi už něco hodně rozhodí hlavu tak jezdím na motorce jako šílenec a neřeším nějaké pravidla, bezpečnost, zdraví a už vůbec ne názory druhých. V tu chvíli jsou mi někde.
Hopla! Já zase ujela z tématu.


Otevřít oči a dívat se do těch jeho je jako se dívat do umírající se tváře, která předstírá, že je v pořádku a nic přede mnou neskrývá. Moje prsty našly jeho tvář a obepnuly následně jeho krk. Tepující tepna mi dodávala šanci být v klidu. Ještě mu nějaký ten drahocenný čas života zbývá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama