7 kapitola

21. října 2014 v 11:49 | Lumieree |  The Vampire, his life and I 3
Je to fuška ale nějako to zvládám, :D :D mám už i hotový další dílek této povídky o upírech, lidech, závodech a dosavadních problémů... je to takový oddychový díl, který bude už vplouvat do problémů, které je doopravdy čekají... Tak si ho i ta užijte.. A abych nezapomněla... Sny E.N. jsou už většinou přednastavené..


Při vstupu do školy, se dělo něco divného hodně divného. Mladou dívku přejel mráz po zádech a její cit pro kontrolu se pomalu vymykal z uzdy. Něco ji natolik dráždilo, že nevěděla, co má očekávat a neznala i samotný zdroj. Jelikož minulý den dostala co proto od Paula a zadal ji nějaké příklady, které měla vyhotovit, se rozhodla, že mu je donese do kabinetu. Nikdo neví, že bydlí v jednom domě kromě Daphne. Zaťukala na dveře a při slovech vstupte, vstoupila. Naštěstí, Paul má kabinet jenom pro sebe, takže tam mohla chvíli zůstat a zeptat se ho na něco. "Mám menší obavy." Na stůl položila papír s příklady a hleděla na svého učitele matematiky.



"Všiml jsem si taktéž, pokud to znovu ucítíš, tak mysli na něco krásného." Lehce slečnu povzbudil a lehce poplácal po rameni. Přitom hleděl na její výsledky. "Řekni mi, proč to máš celý blbě? Předtím, jsi měla lepší výsledky. Děje se něco?" Podíval se z papíru na ní trochu smutně a bezmocně, že neví, co by jí už řekl.
"Omlouvám se, poslední dobou se necítím opravdu dobře." Sedla jsi bez dovolení na starou židli a podívala se do země. "Něco se začíná dít a já ničemu nemohu pomoct."
"To se ti jenom zdá." Sedl si za stůl a vzal čistý papír, kde znovu začal psát nějaké příklady z učebnice, aby si to znova protrénovala. "Neboj se toho, bude to dobré. Spíše se svěř Nikovi, ten ti z toho pomůže lépe než já." Postrčil jejím směrem úlohy, které si dobrovolně vzala a pak se postavila. "Dej mi je až, to bude všechno v pořádku vyřízené ano? Nespěchám na to."
"Ano a děkuji." Pokynula jemně hlavou a vydala se do třídy, ten pocit, který měla při vstupu, najednou zmizel, nebylo po něm ani stopy. "Ach jo," Přitom ji potkal nějaký mladík, který si jí hodně pečlivě pozoroval, jako kdyby se mohla stát jeho obětí. Jenže za tou holkou stojí více lidí než je normální. Seběhla po schodech do prvního patra a zalezla do třídy.
Promluvila na ní dívka s platinovými vlasy spleteným do jednoho copu na pravé straně. "Ahoj. Omlouvám se, pokud tě nějak otravuji."
"Ahoj, co blázníš je to v pořádku." Hnedka tu dívku objala na přivítanou a široce se usmála. "To jsi mi nemohla říct, že jsi odcházela a rozloučit se semnou?"
"Omlouvám se, nevydržela jsem to a hlavně se ti nemohu pořádně podívat do očí. Mrzí mě to." Posadí se do lavice vedle dívky a zadívá se do stolu. "Jsem sobecká?"
"Jak se to vezme, na jednu stranu jsi na druhou ne. Děláš to kvůli někomu, kdo za to nemůže, ale přitom tím ubližuješ sobě a ostatním. Jednou tu správnou cestu najdeš." Položila dívce s platinovými vlasy ruku na rameno a jemně se pousmála. "Neboj se, dopadne to dobře." Sedla jsi na svoje místo a podívala se na černou tabuli a povzdychla jsi. "A jak se má?"
"Jde to, ale není to zrovna nejlepší." Druhá dívka stále pozoruje světlou desku lavice a přemýšlí nad každou chybou ale i větou, co kdy řekla policii, nechce být nijak odsuzována. "Doopravdy se omlouvám." Podívala se na ní s omluvným tónem ale i hodně smutným výrazem. Jedna obejme tu druhou a miloučce se znova usměje.
"Daphne, už je to v pořádku. Odpustila jsem ti a Nikolaj taky, on si s tím už poradí." Stále ji objímá a nechce moc pustit, aby se uklidnila. "Je, to v pořádku neboj se." Musela se trochu zopakovat, aby ji ještě více ujistila. "Daphne, jsi moje nejlepší kamarádka, a taky to zůstane ať se děje co se děje." Věnovala ji přátelskou pusu na tvář a pomalu s od ní odtáhla, podívala se jí do očí a znova se musela usmát.
Lehounce pokynula hlavou a sledovala oči samotného anděla, jménem Amanda. "Nezasloužím si to Am, ale tedy ti děkuji. Budu si to pamatovat, už budu dělat všechno proto, abych nic nepokazila." Sama ji krátce ale děkovně objala a pak se odtáhla. "Tak já půjdu, musím vymyslet co ti dát k narozeninám." Postavila se a hnedka zase odešla, aby ji nerušila před začátkem hodiny. Když se rozezněl zvonek první hodiny a zjistila, že nemá spolusedícího trochu posmutněla a lehla jsi na postel, a takto s ní pokračovalo až do poslední osmé hodiny. Za celý den se nepotkala Paula v pozici učitele, ani jako svého švagra. "Ach jo, asi mě to jednou zabije."
"Holka kdyby ano tak tu už dávno nejsi." Křikl po ní jeden z jejich spolužáků, které někdy absolutně ignorovala, ale byla s nimi zadobře. Nemohla si nějak stěžovat.
"Ano pane." Sbalila si věci do tašky přes rameno a pomalu se vydala pryč do šatny a rovnou taktéž i ven kde na ní čekal odvoz v podobě Miniho v jeho modrém fáru. "Znova mohu říct ach jo. Střídají se tu jako na běžícím pásu."
"Zdravíčko slečinka." Opíral se zády o auto a díval se mým směrem, vůbec mu nevadilo, že na něj zírá mnoho dívek ale i závistivých mladíků a že na jejich tvářích se objevuje výraz typu, že je asi lehká holka, která si dokázala nabrnknout každého, koho chtěla. Otevřel ji dveře na místo spolujezdce. "Až po Vás slečno."
"Ahoj, musím uznat, že jsi toho dnes napovídal více než by bylo třeba." Zasmála se a nastoupila do krásného závodního auta v modré barvě. Obešel auto a nasedl za volant a rozjel se velmi pomalu, ne nijak rychle. Prostě podle předpisů a hlavně aby neublížil někomu ze studentů.
"Měla bys vědět, že se Nikolaj něčeho bojí a bude se bát, dokud to všechno nepřejde a neuklidní." Ani se na ni nepodíval, neměl důvod, jeho zajímala jenom jízda a silnice. "Nedělej mu to těžší."
"Jen bych ráda věděla, o co jde."
"Nechci nic říkat, ale Nikolaj byl už několikrát v křížku s Kirem a to kvůli dívce." Nyní se tentokrát podíval na Amandu a trochu více zvážněl. "Niko, žárlí hodně, ale krotí se. Kdysi dávno Kiro, mu přebral holku jenom proto, že je vtipnější a zábavnější. Málem ho zabil, když se to dozvěděl. Amando, jsi nádherná a poutavá kdybys byla starší, taky bych do tebe šel, není tomu tak. Dej si prosím pozor. Nechci znova zažít jeho vztek, tentokrát by už Kira mohl vážně zabít." Pohledem se vrátil na silnici před sebou a věnoval se řízení. Neměl ji to říkat, ale jeho povinnost vůči druhým ho to donutila udělat.
"Dobrá vezmu si to na vědomí."
"Jsi jediná, které ukázal svoje srdce."
"Vím. On si stále nedokáže připustit to, že ho Miluju, jak jen nejvíce umím."
"Kdyby měl důkaz, tak to pochopí. Už se o tom dál nebavme, nesluší se to." Tímto plně ukončil jejich rozhovor a zastavil před domem, kde bydlí, vystoupil opět první v tendenci, že otevře dveře, jenže byla rychlejší a on se jen usmál. "Konečně doma." Promluvil si jen sám pro sebe a šel rovnou dovnitř po zamčení vozu. Amanda byla během několika sekund už uvnitř.
"Mine! Ty zmetku, ty jsi zdrhnul!" Ozvala se z kuchyně druhá žena pod střechou. "Ty počkej, máš tu svoje povinnosti!"
"Briano, kočičko má milovaná." Jeho slova zněly dost chladně s podtextem ignorování. "Nech si toho, mám toho za dnešek dost a to je teprve odpoledne."
Hodila po něm lžíci a vrčela s každou milisekundou. "Zabiju tě." Letu vidličky se vyhnul, ale před dopadem ruky ji zastavila ruka Nikolaje. Rozhostilo se tam naprosté ticho, nikdo nemohl odhadnout, co na to řekne. Vůdcova aura byla dosti zlá, nepříjemná, vystresovaná a hodně neklidná. Nikdo se ve dvou minutách nehnuly, podobně vypadá zastavený čas. "Dejte si pohov." Promluvil tiše ale suše, odložil svůj kabát přes opěradlo křesla a vydal se do vlastního pokoje, který má společný s Amandou. "Jsem doma, hvězdičko." Promluvil tehdy, kdy za ním zaklaply dveře a už nemohlo být slyšet do obývacího pokoje a kuchyně. Jemně políbil svou přítelkyni do vlasů a pohladil po tváři. Ta ho s vřelostí přivítala, že se mu lehce zavěsila kolem krku a věnovala mu polibek. "Jsem ráda, že jsi už dorazil."
"Mám dobrou i špatnou zprávu." Podíval se dívce do tmavých očí a znova ji jemně pohladil palcem po tváři. "Ale to ještě počká, nyní chci trochu chvilky s tebou, v poslední době tě hodně zanedbávám." Následně ji políbení oplatí a vezme si jí do náruče a položí v oblečení a botách do měkké postele. Obuv ji sundal, a sám sobě taky. Lehl si vedle ní na bok.
"Pokud to tedy počká tak to počká a ano máš pravdu, hodně mě zanedbáváš." Sama leží pořád na zádech a jen k němu stočila hlavu do strany. "Jsi hodně unavený že? Tak si klidně odpočiň." Ruku co měla blíže k jeho tělu, použila k pohlazení studenější tváře.

"Jsem spíše hodně hladový než unavený." Nechtěl to říkat, ale na druhou stranu nechtěl nic tajit. Na jeho slova natočila hlavu ještě více do strany a druhou rukou si odhrnula triko na krku. Chtěl něco namítnout, ale po velkém zvážení to přijal. Sladce do ucha ji promluvil. "Děkuji, zároveň se i omlouvám." Přesunul se jakoby na ní, ale lehce se vzpíral o předloktí jedné ruky a druhou lehce podebral dívčin krk, do kterého pomalu zaryl svoje upírské zuby. Z Amandiných rtů vyšlo jemné zasténání bolestí a zavřela přitom oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama