Domov

16. října 2014 v 21:29 | Lumieree |  Sny E. Nightmare
Tak, a je tu kapitola s názvem Domov, je to trochu netradičně napsaný spíše jenom větší samotné odstavce ohledně dva a půl dne... Tak dooufám, že i to si užijete... :) A předem upozornuji, jedna z posledních kapitol a ty skoro poslední budou čím dál tím delší... :D :D :D :P


Naposledy sleduji venkovní prostředí nemocnice zpoza okna, jsou to teprve dva dny od úmrtí staré babičky a já mohu jít v klidu dál do svého normálního školního života. Jsem zvědavá, jestli tu školu taky dodělám. To je jedna z mých nejmenších starostí, mou největší je zachránit Samuela a konečně to ukončit. "Tati, pověz mi. Proč jsi mi to nechtěl říct?" Ani jsem nevnímala jaký má dneska tón a barvu hlasu. A možná mě to ani nijak nezajímalo, spíše jeho odpověď. "Proč. Já se tak dohodl se tvou matkou. Nechtěla ti moc o tom říkat, ví to stejně dobře jako já. A co se týče těch knih, existují obě dvě a jednu vlastníme my a druhá je v jeho rodě." Poznala jsem, že je mu to těžké říct. "Vím, protiřečím se, ale nechtěly jsme, abys to byla zrovna ty, která to podstoupí."
"Ano hodně se protiřečíš, otče." Má slova byla hodně ostrá a uvědomil si to. Musím to vyřídit jednou provždy. "Díky tobě všechny moje myšlenky, domněnky a plány mohu překopat. Už nevím, kdy co mám konat a kdy co ne." Objal mě kolem ramen, pevně k sobě přitisknul a políbil mě do vlasů. "A je ti odpuštěno, moc dobře víš, že se na tebe nedokážu dlouho zlobit." Otcův stisk mi připadá jako ten Samův. Kdo ví, i jak to dopadne.
"To jsem jenom rád." Stisk se ještě více prohloubil a následně pustil, jen zašramotila moje cestovní taška a pomalu zmizel z pokoje. Já šla chvilku za ním, akorát jsem se zastavila v pokoji, kde zemřela stará paní, a vybavila jsem si, jak sedí na posteli a mile se usmívá. Venku na mě čekal obrovský kočár na čtyřech kolech a přitom hodně dlouhý, ano přijel si pro mě limuzínou a v klidu s velkou spokojeností dorazila domů. Tam na mě čekalo to největší překvapení, mamka se přijela na mě podívat.


"Ahoj, drahoušku." Skočila mi doslova kolem krku a pevně se mi přimáčkla tváří na tvář. Málem mě taky uškrtila. "Jsem ráda, že jsi už doma. Tu motorku ti asi doslova zakážu."
"Zkus to, a nebavím se s tebou." Ostře jsem ji to vrátila, nikdo mi nebude zakazovat moje potěšení. Pravdou je, že nevím, zda na ní ještě budu moci sednout, zda se toho nebudu bát. Jemně zakňourala do mého ucha a jen prohlásila. "Ona je na mě zlá." A to mě dostane ještě více, kdyby to bylo vidět tak nad hlavou se mi objeví taková ta mřížka nebo co, se to objevuje, v tom Anime, jak se na to dívá mnoho mladých poblázněných lidí. No, nic bohužel s mou matkou nenadělám, jen ji v tom nechám ať si to myslí že mi to zakáže a pokud vím, tak asi nic z té motorky nezbylo a hlavně taky dlouho žádnou asi mít nebudu, teďka stejnak budu nejspíše jezdit s tátou nebo Samem, což mi tak říkalo, že doma nebyl a není a v nemocnici taky ne a táta se o něm nezmiňoval. "Mami, pustíš mě?" Poklepala jsem ji prstem na rameno, aby to už nepřeháněla, taky to udělala podle mých představ. "Přivezla jsem ti něco z domova, máš to v pokoji na posteli."
"Snad to nejsou šaty." Plácnu si rukou o čelo a jen zakroutím hlavou. Jinak by mě trefilo, což bych asi pak si šla rovnou hodit mašli. "Chceš mě zabít?"
"A jak víš, že to jsou šaty?" Její hlas byl tvrdší ale stále jemný, docela mě tím dostala. Doopravdy nevím, zda to je to co si myslím. "Nemusí to být, to co si myslíš." Bábina neboli naše služebná připravila kafe s dobrotou na oslavu mého příchodu domů. Zavonělo to z vedlejší místnosti, kde se nachází obývací pokoj. Já tam zaplula hodně rychle, to nemocniční jídlo se nedalo jíst. "Jinak, kde je Sam?"
"Abych ti pravdu řekla, taky nevím kde je. Boty tu nemá a bundu taky ne." Podívala jsem se na tátu, zda to on neví a jen zakroutil hlavou ve stylu, já to doopravdy nevím kde je. Pevně to zpečetil pokrčením ramenou. "Tak nevím, kde je. On se ukáže." Já se pak následně věnovala sladkostem a kafi, zda mě něčím oba dva otravovaly, to mě nijak nezajímalo.
Dokud mě nevyrušilo zaskřípaní vchodových dveří a následné zaklapnutí zámku při zamčení. "Že by?" Dívala jsem se směrem ke dveřím od pokoje, kde se nacházím. Jenže moje očekávání bylo milné. Zavrzaly poslední dva horní schody a potom nic. "Zajímalo by mě co se děje." Je to možná tím, jak jsem mu ublížila. Vstala jsem a odešla do svého pokoje, tedy do našeho společného pokoje. Zavřela jsem za sebou potichu, abych ho nevyrušila, to jsem moc nemusela, byl ve sprše a já dostala menší nápad. Vklouznout pod teplejší vodu je vynikající nápad, i když možná trochu špatný ale no což. Sundala jsem si boty, kalhoty a mikinu, kterou jsem měla na sobě při odjezdu z nemocnice. Tričko a spodní prádlo jsem si nechala. Štěstím je vana, tak i ten sprchový kout. Tiché a pomalé vpadnutí za mého milovaného. Objala jsem ho pevně kolem těla spíše více kolem hrudníku. Políbila jsem ho mezi lopatky a lehce i kousla. Na sebe jsem si nechávala dobrovolně padat kapky teplé vody, během chvilky jsem byla celá promočená. Vypnul vodu a stál stále ke mně zády. "Nachladneš, miláčku. A to se ti stát ještě nesmí."
"Chyběl jsi mi poslední dva dny."
"Nechyběl," Vzal moje ruce a sundal je ze svého těla. Otočil se ke mně čelem a podíval se mi zvláštně do očí. Jeho výraz byl jiný, prázdný, zamčený a hodně temný, byly tam další temné znaky, jenže je nepopíšu. "běž se převléknout, ať nejsi v tom mokrém." Lehce mě odsunul stranou, odešel se zavázaným ručníkem kolem pasu. Musela jsem ho zastavit, musela jsem cítit jeho teplo na mém těle. "Já ti ani chybět nebudu." Sledoval můj nechápavý obličej s něčím jako pohrdavost nebo spíše nezájem.
"Ale ano, chyběl bys mi. Proč tohle říkáš?" Nevím, co si myslet. Nechápu to. "Co se děje? Udělala jsem něco špatně? Pokud je to jak jsem tě vyhnala tak za to se omlouvám. Nemyslela jsem to zle." Pevně ho držím za zápěstí, tak jak když používám bojovou sebeobranu, tak pevně až to dokáže bolet. Vyškubl se a klidně se převlékl a lehl do postele. Já se jedině sebrala z pokoje a odešla jsem zpátky za ostatními dolů. Zůstala jsem tam dlouho do noci, můj spánek byl zakořeněn na měkkém gauči a dekou přes sebe.
Druhý den ráno, mě probudilo čerstvě voňavé kafe a nádherná připravená snídaně skládající se ze třech rohlíků, másla, džemu, kousku francouzské paštiky, čerstvě vymačkaný džus a bílí jogurt s jahodovými müsli. "Děkuji, bohyni, která to vždy udělá tak jak si představuji." Vedle mě se usadil otec s několika papíry ohledně školy. Uvědomila jsem si, že budu muset na sobě zapracovat. Chybí mi toho docela dost. "Dobré ráno, sluníčko."
"Ahoj." Já mluvila s plnou pusou jídla. "Tohle mi posílají co se mám naučit?" Kávovou lžičkou jsem ukázala na hromadu papírů ze školy. "A určitě mám i posunuté zkoušky že?" Následně jsem zrak stočila na tátu.
"Jak jsi to uhádla? No usmlouval jsem to aby ti to odložily o měsíc a půl. A máš v tom i podklady." Sledoval mě každičkou sekundu, a já to na své tváři viděla. Ani semnou včera nemluvil ohledně Sama a dneska to v plánu asi nemá taky. "Kdy chceš jít do školy?"
"Klidně hnedka zítra, pojedu nejspíše busem."
"Já tě tam odvezu." Jemně mi věnoval políbení na čelo a usmál se. "Nebudu ti v tom bránit, neboj se." Měl krásně uklidňující smích, až mě to doopravdy uklidnilo. Do toho jeho krásného smíchu jsem skočila s namazaným rohlíkem.
"Samozřejmě vím, že jsi zase nejedl tak si ho vezmi." Dívala jsem se na něj dost zle, každou chvilku taky očekávám, že se ozve bábina a dá mu co proto. "Musíš jíst pořádně. A dlouho jsem neměla žádný sen." No to je fakt, ani mě to nijak netrápilo a neuvědomovala jsem si to.
Podrbal se jemně za uchem a omluvně se na mě díval. "Omlouvám se." Bez povídání a zbytečného remcání si to vzal. "Jinak jsem celou noc pátral o těch tvých knihách. Našel jsem jenom jednu a to Rudou, ta patří našemu rodu. Zítra mi jí přiveze někdo z naší rodiny, je tobě hodně vzdálený. Jen ta druhá je těžší, nevypátral jsem jeho rodinu. Teda aspoň ne představený." Popravdě mě jen zajímala slova a fakta mého otce. Netušila jsem, že by někdo mohl být v naší blízkosti a ještě k tomu Sam.
"O jaké knize jste se to bavily?" Docela mě jeho klidný, vyrovnaný a milující hlas, překvapil. Jeho ruce se obtočily kolem krku a dlouze mi věnoval políbení do vlasů. Jsem blázen já nebo on? A co se s ním proboha děje? Táta mu na to hnedka v klidu odpověděl. "O modré knize." Já se pomalu vyprostila z jeho objetí a v klidu si dojedla snídani. Já se jim následně do rozhovoru nemíchala, to jedině může vyřešit s ním. Odnesla jsem špinavé nádobí do kuchyně a pak se k nim asi po půl hodině klábosení a lehkého provokování bábiny vrátila k těm dvou. Nechtěla jsem vědět zatím výsledek. "jdu se učit." Vzala jsem si podklady ze stolku a odešla do svého pokoje. A vůbec, nevím proč je doma, má jít do školy, flákač. Popravdě mi bylo i jedno co se do večera dělo. Vím, že mě navštívila mamka, že už odjíždí domů, že musí pomalu do práce. Když se tam zamyslím, tak mi docela chybí úplná rodina, já, máma a táta samozřejmě taky i Samuel. Do toho slova bych zařadila i mnoho dalších lidí.
První den, po dlouhých náročných týdnech ve škole, jsem skoro nepřežila. Všichni se zamnou, otáčely jako na chodící mrtvolu, ani se jim nedivím. Ono přežít bouračku na motorce a pak se vrátit stejná jako předtím. Jsem prostě rarita a vždycky jsem jí byla, ale nyní mě tak napadlo. Někteří lidé si budou hodně vyskakovat, už jenom protože mám stále omezení a nebudu si moc vyskakovat nebo používat bojová umění. "Ach slečna Nightmare." Promluvil na mě mladý Swann, je to ten mladík, kterému jsem dala značně co proto, když se blbě motal kolem Ester. "Nějaký problém Swann?" Řekla jsem mu tak schválně, já se ho nebojím a už vůbec ne člověka jako je on. Je to jenom kluk s mozkem dítěte a za prdelí má bohatý rodiče. Ano jsem taky z bohaté rodiny a oblékám se tak? Nebo chovám se tak? Ne, nemám proč. "Pokud nějaký problém je, ráda si to s tebou zase vyřídím osobně v tělocvičně na zemi nebo rovnou tady na chodbě, kde budeš mít ostudu jako barák." Zakroutila jsem hlavou a sledovala jeho lehce ublížený pohled a hlavně výraz neviňátka.
Po chodbě se line trochu více hlasitý krok podpatků, mohla bych říct, že to je Ester. Určitě to je ona a každou chvilkou se na mě vrhne a hnedka mě zjezdí za moje oblečení a celkovou úpravu. "Slečna Evelyn Nightmare?" Ten hlas jsem nepoznala, spíše jsem ho neznala. Působil na mě velice jemně a mile, jenže jeho podtónem byl ostře ledový možná i lehce ohnivý. Jako jedna z dobrých reakcí je se otočit a pohlédnout na stojící paní, nebo spíše slečnu. "Jsem Casandra Cascella, Těší mě." Usmívala se stejně jako ta paní z nemocnice. "Taktéž mě těší." Že by dcera, vnučka. To mě nezajímá, mě jde spíše o to, co tu chce. "Omlouvám se, že Tě vyrušuju…Uhm… že Vás vyrušuju. Ale tady předávám parte." V prstech držela dvě obálky. Jednu černou se zlatým lemováním a i písmem, kde bylo jasně napsáno moje jméno a druhou obyčejně bílou s ručním psaním taktéž na příjmení ale už pro celou rodinu. S nataženou rukou mi je podávala, já si je od ní převzala. "Ta černá je od mé babičky. V dopisech co psala, byla velmi ráda, že Vás poznala a sama mi ponukla, abych se seznámila s vynikající slečnou, jako jste Vy." Lehce naklonila hlavu do strany a v tu chvíli jsem si uvědomila pár věcí. Štíhlá mladá dívka, s barvou vlasů jako samotný západ slunce se usmívá i přes to všechno, co ji potkalo. "Děkuji, velmi děkuji. Určitě tam dorazím i s otcem…" Skočila mi do řeči. "Ne jenom s ním, ale i s tím mladým mužem, o kterém jste babičce říkala." Jemně se poklonila a zase se lehce a ladně narovnala. "Nyní mě omluvte, budu se Těšit na další setkání." Protočila se na podpatcích a pomalu odcházela, do toho mi v uších zabubnoval hlas otravy a protivného zmetka. "Tím myslela určitě mě." Já se neudržela a jednu mu vpálila slovně do obličeje. "Drž hubu konečně taky už." V prstech jsem sevřela oba dva dopisy a vydala se do třídy. Samozřejmě v závěsu jsem měla Swanna, ten mi absolutně nechtěl dát pokoj.

Málem jsem ve dveřích nabourala do někoho, o kom jsem neměla ani páru, že tam je. No jo když čumíte na dvě obálky, jste mimo. "Ahoj Lásko." Ulevila jsem si, když jsem zaslechla Samuelův hlas. A za sebou jsem uslyšela jemné zajíknutí a rychlého sebrání do krajin dalekých. Další úleva. "Ahoj." Jemně mě políbil, přitom mi vzal mou tvář do svých teplých a velkých dlaní. Už dlouho nenosil přes hlavu kapuci, to mohu jenom, já. "Jak to že jsi dneska nebyl ráno doma?" Vystřelila jsem na něj, jak jen nejrychleji jsem mohla. "Jak to jenom říct…." Tradiční dlouhá odmlka. "… No tak odnesl jsem tě do postele, potom co jsi usnula na stole a potom, jsem hledal tu knihu." Vedle jeho tváře se objevil pozvednutý ukazováček směrem ke stropu a ve tváři měl výraz hlubokého přemýšlení. Moje povzdychnutí to všechno smazalo jedním tahem. "Jsi pozvaný na jeden pohřeb, jak táta tak i ty je ti to jasný?" Proklouzla jsem kolem jeho těla, s přiloženou rukou na jeho hrudi a tím si ho i lehce nasměrovala. Neváhal a hnedka se mě držel jako myší ocásek. Jen co jsem dosedla, začala hodina a celý školní den.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama