Kniha

14. října 2014 v 18:27 | Lumieree |  Sny E. Nightmare
Taak a je tu po delší době další kapitola, tentokrát s názvem KNIHA, popravdě jsem se hodně dokopávala k tomu abych ji dopsala a vůbec celkově napsala a zapojila k tomu moje mozkové buňky, však to někdy znátě, že máte rychlejší prsty než samotný mozek :D : D A to se mi dělo u tohoto dílu, snad se to nechá číst. :D :D Ale abych k tomu taky něco řekla ... Tady se Evelyn setká s někým dalším a novým jenom na velmi krátkou dobu a řekne ji pravdu... nebo ji spíše ta osoba objasní několik věcí...



Je to několik týdnů od mého probuzení z bezvědomí a vstání z mrtvých. Sleduji dění venku zpoza nemocničního okna a mříží. Hyzdí to nádherný výhled na protékající řeku a jejího okolí a blízkého prostředí nemocnice. Sleduji některé starší babičky, jak jen sedí na kolečkovém vozíku a velmi se usmívají ke krásnému slunečnému dni. Kdo ví, jak já budu vypadat v jejich věku, zdali, se ho taky dožiji, tož otázka. Někdy mám obrovskou chuť si s nimi popovídat nebo alespoň s jednou. Je už hodně stará a přitom se stále usmívá, za zlého počasí, na každého, který projde kolem ní a hlavně na mě. Já mám nevýhodu v tom, že nesmím stále ven. Ráda bych se prošla, ale podle doktorů mám stále slabé tělo a nesmím se namáhat a už vůbec chodit do chladnějšího podzimního období. Popravdě už mě to nebaví sedět zavřená v jednom pokoji. O mnoho věcí jsem přišla, ale zase mi výpisky z hodin dělal Samuel, takže jsem prakticky přišla o jinou část toho všeho. Už se těším, až tahle starost bude, zamnou. A ano, nyní jsem na normálním pokoji sama, ale vedle mě leží jedna babička, která sedává venku. Někdy mám zvláštní pocit, jako kdyby mě svým způsobem znala a něco ke mně měla. Nevím je to jenom můj osobní odhad a obyčejný pocit.


"Ahoj maličká." Vylekala jsem se, až jsem málem vyskočila z kůže, stařecký hlas mě hodně vyvedl z míry. "Snad jsem tě nepolekala." Jemný a přitom chraplaví hlásek se omotal kolem mého srdce a doslova ho zahřál. "Copak se děje, že nejsi venku?" Je velmi starostlivá, kdo ví, jestli má i svoje děti nebo žije sama.
"Dobrý den, babičko." Ze začátku mě nepustila ani ke slovu, nyní je i byla řada na mě. "Tak trochu ano, mám špatné svědomí." Moje kroky se zastavili u ní a pomohla jsem jí na jednu z několika židlí. "Jak bych to jen mohla popsat… No doktoři mě nepustí, nemohu ještě moc ven, jsem po nehodě na motorce a mohu být ráda, že jsem to prý přežila." Pokrčit rameny to plně stačí, abych na sebe ještě více nadávala. Svraštělá kůže na prstech byla lehce namodralá a lehce pihatá samozřejmě to byly stařecké skvrny. Křehké ruce vzaly to těch svých ty moje a pevně ji sevřela.
"Jsi velmi milá slečna, nad tebou se Bůh smiloval." Bledě modré oči pomalu naznačovaly i ztrátu zraku. "Pokud si tě tu nechal, tak určitě máš nějaké důležité poslání."
"No jedno poslání mám, ale to se předávalo v rodině z generace na generaci." S jemným povzdychnutím věnovala jemné pohlazení po tváři.
Usmívala se celou tu dobu, co byla v mém pokoji. "Holčičko, každý máme nějaké poslání, někdo mí větší břímě někdo ne. V té první skupině jsem byla i já ale selhala jsem. Cítím z tebe dobro." Zapřela se jednou rukou o stůl a pomalu se zvedla. "Jednou přijde ta chvíle, kdy se dozvíš, jak to máš nést a vykonat." Jemné prsty a stará kůže najednou jakoby zmizela, během chvilky se ocitla ve dveřích a pomalu za sebou zavřela. Velký podmět k přemýšlení vyslovila jako slunce nad mořem. Možná to pochopím včas možná ne. Chtěla jsem se za ní vydat, dokud mi do pokoje nevstoupila jediná láska a objala mě kolem pasu a nevtiskla polibek. "Same?" Jemné pozvednutí obočí vydalo rozkaz, neblbni, nejsem ještě v pořádku. "Jdeš z kontroly?"
Povolil svůj stisk a o krok odstoupil, od mého ne ještě v celku těla. "Ano jdu, stále nevědí co to semnou je." Když to nevědí oni, nebudu to vědět ani já. Jednou z variant jak to zjistit se dostavit do minulosti, přesně tam kde to začalo a všechno rovnou změnit, jenže by to změnilo i celou budoucnost. Osud by nás dva nemusel dát dohromady. "Neboj se o mě, my to vyřešíme." Další jemné políbení do vlasů. Snaha útěchy je krásná věc, dlouho ale nevydrží, do minulosti se nedokážeme dostat a já nevím kde začít. A ta věc jménem kniha nedokázala pomoct. "No tak nebuď tak napjatá, cítím to." Má holou pravdu, jsem a kdo by nebyl? Sakra ten kluk je doopravdy blb. "Miláčku, neutěšuj mě prosím. Stejně moc dobře oba dva víme, jak to může dopadnout a jak to je." Musí zabrzdit včas, pokud to půjde dál, už to jinak nepůjde a nevyleze z toho. Pak bych ho z jeho pocitů už nevyvedla vůbec ven a on by se jich nezbavil. "Vím, máš o mě starost, aby mě to nebolelo. A bude mě to bolet, ale uvědom si, že tu nejsi sám a já ti chci pomoct. Uvědomuji si, že mi na jednu stranu věříš na druhou ne. Ale nepochybuj o mě prosím." Toto všechno z něj dokážu vyčíst už z jeho ztrápeného a skoro prázdného pohledu. Na svoje pocity se neohlížím, je to jenom zbytečná přítěž pro budoucnost, jdu si za svým, tak jak chci. A tak to i zůstane. Hodně jsem Samuela překvapila gestem, zastrčením vlasů za ucho a podíváním se z okna ven na zapadající slunce. "Za chvíli mi skončí návštěvní hodiny. Už bys pomalu měl jít." Políbil mě do vlasů, jemně mi sevřel v dlani slabší pramen černých vlasů. "Nikdy tě neopustím, i kdybych měl zemřít, prostě nikdy. Ať to stojí, co to stojí i pouhý očistec." Při těch slovech mi dosti nahnal kůži, nevím nic o tom prostředí ale podle bible je to nejhorší část duchovního života, tam záleží, čím se stane, či andělem nebo démonem. Jsou to jen povídačky, i když k posledním incidentům to tak možná není. "Jsi jediným mým štěstím na tomto světě, už jsi mi tolikrát zachránila život a jsem tím čím dál tím víc dlužen. A pokud ti to budu moct nahradit i po smrti tak ať." Musela jsem na něj zvýšit hlas. "Mlč!" Do očí se mi nahrnuly slzy a já doufala, že je nevidí, moc se mi to ale nepovedlo. "Už toho bylo hodně, jen jdi." Vyhnat ho je taky jedna dobrá věc, beze slov se otočil a odešel. Hlavu sklopenou k zemi jako pokorný voják, či sluha, i jeho kroky se v té chvilce změnily, a co víc? Ublížila jsem mu, jak jen to mohlo jít. Nemám ani možnost si s někým o tom promluvit. Ester to říct nemohu a táta by se to hodně snažil nějak napravit podle sebe, dovolit to nemohu. Napadla mě ještě ta stará paní, na vedlejším pokoji. To je asi nejlepší volba.
"Jen pojď dál maličká." Vidí snad přes dveře? Nebo je to věštkyně? Nad čím to vůbec přemýšlím. Vejdu dovnitř a mile se usměji. "Pojď se posadit." Ukázala na židli vedle postele a usmívala se stejně od samotného začátku. "Něco tě určitě trápí ne?" A ano je věštkyně.
"Dá se to tak říct." Sednu si, ruce založím mezi kolena a hlavu sklopím k zemi. "Popravdě jsem přežila nehodu, nejlépe co jsem mohla. Ublížila svému příteli a stále mu ubližuji." Její teplá ruka uvízla na rameni a jemně ho promnula. "Nechápu, proč zrovna já musím být z rodiny, která má kořeny hluboko do minulosti a přitom mít spojený osud s jinou rodinou." Jemný povzdych vyplní tichost v místnosti, stejným způsobem, jako kdyby spadl špendlík na zem.
"Hm? Jak vidím, tak jsme si celkem podobné." Zvedla mi bradu vzhůru a podívala se mi do očí. "Něco podobného jsem zažívala i já sama. Ty jsi slečna Nigthmare významem noční můra, že?" Moje pokynutí její otázku potvrdila. "Já se jmenuji příjmením Cascella…" musela jsem ji do výkladu vtrhnout. "Další ze zakladatelů?" To se mi nechce věřit. "Já myslela, že už neexistuje." Úsměv nezmizel, a nezmizí. "Skoro ano, já a moje rodina jsme poslední. Pokud se brzy synovi nenarodí syn tak vymřeme a nezbude po nás nic. Náš rod je taktéž spojen s jiným jako tvůj." Takže nejsme poslední žijící rod do toho dne. "Každá rodina nese sebou břímě, které se táhne z minulosti." Jemně pohlazení po vlasech mě zase uklidnilo. Tato chvíle mi připadala jako věčnost, trvala jen pár minut. "Pokud tě tíží nějaká skutečnost a nevíš si rady, optej se svých rodičů na předměty spojené s rodinou. My například máme luk a druhá šíp." Tak to jsem zvědavá, jaký předmět máme mi, pokud to tak je jak říká. "Pozor, nemusí být zrovna hmotné, mohou být i nehmotné." Tak a další problém, nedokážu si představit, neexistující předmět. "Čím silnější rod, tím silnější předmět. Mohu se zeptat s jakou rodinou?"
"Samuel Gray, je jméno muže." V bledých očích se objevil strach a lehké pohrdání. "Děje se něco?" Nepromluvila, jen na mě hleděla jako na vraha nebo spíše na prokletého. Staré ruce v tu chvíli byly pryč, sundala je. Já si připadám, jako prokletá.
"Daan Gray."
"Ne, Samuel." Rychle jsem vstala a čekala, co řekne dál, místo toho její svaly povolily a oči sklopila k zemi. Možná mi stále něco uniká. "Kdo je zač ten Daan?"
"Daan je mocný démon, který zabil matku zakladatelky a proklel svého syna k smrti. Žádný muž jejich rodu se nedožil třiceti let." Něco o mocném démonovi jsem věděla. "Ale to není všechno, ve svých rukou držel dvě knihy, rudou a modrou. Obě dvě patřily samotnému, Luciferovi. Chtěl je použít na to, aby se zmocnil pekelného trůnu. Jenže potkal ženu jménem Evelyn, oba dva se do sebe zamilovaly a nebála se ho ani, když věděla, kdo doopravdy je. Následně ve svém těle nosila jeho dítě. Zemřela, na Daanovi zavisel život dítěte. Jako otec to nezvládl a v tom rozpoložení aby syna obdařil, ho proklel a sám sebe zabil. Jenže do toho prokletí i zapletl Evelyn a její prvorozenou dceru, kterou pečlivě utajovala." Zírala jsem na ní jako na boha, i v tu chvíli jsem si vzpomněla na knihu, kterou jsem četla.
"No, něco podobného jsem četla v knize Evelyn. Víte toho o nás asi hodně. Až mě to trochu znepokojuje." Podrbu se na týlu hlavy a trochu se zašklebím. "Děkuji, vám že jste mi dotvrdila některé věci. I když bych se chtěla zeptat ještě na jednu věc." Našla jsem po ruce tužku a papír a na něj nakreslila znak, který má Sam na zápěstí, samozřejmě jsem ji ho ukázala a trochu se zamračila. "Čeho je to znamení?"
"Pokud se nemýlím je to znak jeho rodu, každý rod má nějaký, ale to není to nejdůležitější. Jsou to klíče k posvátným předmětům. On si to nechal vytetovat?"
"Ano nechal, prý to jako malí několikrát viděl a jeho pocity nevím, jaké byly." Pokrčila jsem jemně rameny a doslova jsem rezignovala. "Nechci, aby zemřel."
Sledovala můj obličej s plným pochopením. "Ano nastal čas, aby už někdo z rodiny Nightmare prolomil kletbu, na kterou všechny rody čekají a doufají, že už skončí." Položila mi ruku do vlasů a jemně je znova pohladila. "Cítím z tebe silné srdce a pevné odhodlání, a to že ty to dokážeš. A co se týče odpovědí, najdeš v těch dvou knihách. Jen nevím, zda se dochovaly." A moje další zklamaní, tak abych to dala do kupy. O tom prokletí vím, jen novinkou jsou pro mě předměty, knihy a znaky. Jenže pokud ty knihy nenajdu, Sam zemře a já budu jenom litovat a zůstanu tu sama. Jen by mě zajímalo co je ta Modrá a Rudá kniha zač. "Už běž, za chvilku budou chodit sestřičky, aby se na nás nezlobili." Jemně mě popostrčila. "Přeji dobrou noc." Já s klidem mohla odejít, jen bych nečekala, že někdo z Cascellu ještě žije.
"Dobrou noc." Pozdravila jsem ji na dobrou noc a ve svém pokoji, jen už sledovala tmavou oblohu posetou hvězdami a dávala si všechny kousky skládanky dohromady. Prvně a naposledy jsem mluvila s někým z Cascellu, ta stará velmi milá, hodná paní zemřela ve spánku. Možná si tak říkám, že žila jenom proto, aby mi to všechno řekla nebo mě navedla na tu správnou cestu. Či jsem měla jenom štěstí, že ještě žila. Viděla jsem i někoho z její rodiny. Ptaly se mě, zda jsem s ní mluvila a zda neřekla předtím něco. Bohužel ne, já jen mohla říct "usmívala se celou dobu" už se nedožila ani svého vnuka nebo vnučky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama