Konec či začátek?

8. října 2014 v 11:16 | Lumieree |  Sny E. Nightmare
Hem, hem, je tu další z mnoha dílů této povídky, popravdě už nevím, co bych k tomu měla psát. Asi mohu něco maličko prozradit ohledně tohoto dílů. Evelyn se něco stane a možná jí to dá i odpověď na její otázku? Kdo ví to je ukryto v tomto díle.




Už se toho zase stihlo hodně, o víkendu, jsem spala u Samuela, kam mě odvážel samotný táta. Nechtěl, aby mě zase buď on, nebo můj milovaný někde hledaly. Za některé věci v tomto ohledu jsem byla velmi ráda. Popravdě mohu říct, že něco společně řešily a mě nechaly stranou, jaké to zahanbení moje. Já to taky chtěla vědět, prostě ne. Ona to vědět nemusí, však to jde kolem ní. Ale druhý den ve škole mi to bylo řečeno s láskyplným hlasem. "El, vadilo by ti, kdybych bydlel s Vámi u tebe doma." Já měla asi nějak porouchané sluchové buňky. "Cože?! Ještě to jednou zopakuj." Ne že bych na něj vyletěla, ale moje překvapení bylo velmi znát. Po celou společnou dobu, jsme seděli na lavičce za rohem školy. Byl tam klid a málo kdo tam chodil na oběd. "Jo, jestli by ti vadilo, abych žil s tebou a tvým otcem u Vás doma." Usmíval se jako sluníčko, viděla jsem to nadšený v jeho očích. Nikdy by se mi ani o tomto okamžiku nezdálo, pevně mě objal. Já mu zase nedokázala odpovědět, zda ano nebo ne. On tu svou už znal, stejnak bych mu řekla, že to tak chci. A tím byl můj víkend dovršen krásným překvapením, ještě v ten den. Už měl připravený část mého pokoje a hlavně mi ubylo moje věčné roztahování.


A je to tady, dnešek je pro mě velmi speciální a významný. Jsem o rok zase starší a blbější. Na mojí listině hostů, byly samí spíše více postavení lidé z vyšších a bohatších kruhů, hlavně tam nechyběla moje mamka, která za-mnou přiletěla až z Ameriky, Ester a její zbožňující Ryan. Akorát oni na mě čekají ve společenské místnosti, já se zdržuju v pokoji a hledím na svoje oblíbené černo-červené šaty. Ještě než jsem odcházela, ze zadu jsem byla součástí věnovaného objetí Samuelem. Jeho rty tančily po mém krku jako kapky deště na hladině vody. Vlasy jsem si upravila do lehkých vlnek sepnuté k jedné straně, nic se nemá přehánět. "Vypadáš nádherně, nejraději bych tu zůstal." Byl na mě zlý, jeho slova byla velmi vábivá a intimní, do toho mi je šeptal do ucha. "To víš, že nemohu. Ale pak budeme jenom spolu." Ruce jsem zavěsila kolem jeho krku a dlouze ho políbila. Voněl jako pomeranč a santalové dřevo s kouskem pepře. Kvůli tomuto dni si na sebe musel vzít oblek, což byl běh na dlouhou trať ho do toho obléct. Chvilka, trvala jen pár sekund, pro mě to byla jako věčnost, lehce mě propustil a vzal za rámě, jak se sluší a patří. Při sestupu, ze schodů mi ochotně pomohl, jelikož ho mamka ještě neviděla, tak se na mě dívala docela divně. Myslela, si že to bude asi hezčí mladík, co já vím. Než jsem sešla poslední schod, zhasla světla a všechny hlasy se smíchaly v jeden. V jedno obrovské přání k narozeninám a přitom bábina udělala obrovský dost, který patřil jenom mě. A jen můj věk byl pomalu jediný, který tam zářil jako hvězdy na nebi. Udělaly si ze mě trochu srandy. Po přání se světla zase rozsvítila a úsměvy mi vehnaly radost do srdce a já nemusela myslet na nic jiného.
Párty se rozjela hodně rychle, což mi připadalo hodně zvláštní, se Samuel vytratil někam nevím kam, popravdě starost jsem o něj mít nemusela. Jenže srdce mi říkalo něco jiného. Nechtěla jsem třeba nějak plašit i tak bez něj mi tam bylo smutno. Jako první zastávkou byl můj pokoj. Pokud se šel uklidit tak to je jedno z mnoha míst. Jenže moje zjištění bylo ještě horší. Seděl na zemi a zády se opíral o postel, jeho upravené vlasy vypadaly jako nově vytvořené roští, ruce se mu třásly, jako kdyby mu byla strašná zima, po tvářích se mu koulely slzy a popravdě nevím, jak na tom vypadal ve tváři. "Samuely, proboha co se děje?" Mohla jsem si myslet, že je to tou neznámou chorobou co na něj kdysi seslal jeho předchůdce anebo taky ne. Silně jsem dopadla na zem, naštěstí do měkkého koberce, ten aspoň tu sílu a ten hluk trochu zastavil, prsty jsem vrazila do jeho vlasů a jeho tvář natočila k té mé. Vypadal jako umírající člověk na nějakou otravu, jenže se ještě držel. "Proč jsi mi neřekl, že je ti zle." Pevně jsem ho k sobě přitiskla a snažila se uklidnit, tak to bylo marné deset minut. Já si naivně myslela, že to přejde. "Miluju tě, Evelyn Nightmare." Jeho slova zněla jako na rozloučenou, to jsem nemohla dopustit. Vyběhla jsem hnedka za otcem, tiše jsem ho prosila, ať ho odveze on, nechci zbytečně znepokojovat hosty. Mamku jsem požádala, aby na nějakou dobu odvedla trochu pozornost. Táta s ním odjel sám, já zůstala do konce. Doslova jsem se zhroutila takovým stylem, že i mně málem volaly sanitku, já se postavila na nohy jenom díky myšlence na něj.
Druhý den, po tom co jsem se tak nějak vyspala, nasedla na motorku a dost si to pálila do nemocnice, kde ležel. A to je největší hloupost, kterou kdy na motorce může udělat, jsi na ni, sednou hodně rozhozený a myšlenkami někde jinde. Je to pozvánka, na Váš samotný pohřeb. Tu chybu jsem udělala i já.
A jak to vlastně dopadlo? Ležela jsem na zemi na zádech a lapala hluboce po dechu. Procházel mi špatně do mých plic, připadala jsem si, jako kdyby přede mnou utíkal ze všech sil a jen volal; holka, máš smůlu, mě nechytíš. Přitom jsem cítila ostrou bolest jak v kotníku, tak v zádech a hlavě, popravdě se tyto bolesti přetloukaly a snažily se vyhrát jedna za druhou. Před očima jsem měla jenom čistou černotu, přitom vím, že ty oči mám otevřené, ale nic nevidím, jenom tlumeně slyším lidské hlasy, které křičí; Támhle leží, volejte někdo sanitku! A samé podobné věty, které se taktéž začaly pomalu ztrácet, jenom jsem naposledy zaslechla, jak se mě ptá na jméno. Když se mi trochu zlepšil zrak a zhoršil dech, po mém pravém boku ležela motorka položená na zemi na boku. Nechtěla jsem hádat jak daleko je a jak to vlastně začalo, jenom jsem si říkala, že tam asi umřu a ani bych se tomu nedivila, kdo ví, zda by mě navštívil anděl a vedl mě zatím světlem. Zase si nemohu jen tak zemřít mám tu na světě taky jednu povinnost a tu musím dokončit, ať se mi chce nebo nechce. Nemohu a nesmím zemřít.
***
"El, Lásko." Samuelův hlas mě probudil ze spánku, vůbec nevím, jak dlouho jsem byla mimo. A jak to všechno semnou dopadlo. Měla jsem pocit, jako bych v hlase zaslechla strach, ani se není čemu divit, vždyť jsem ležela na zemi ještě skoro mrtvá. "Prosím probuď se mi, potřebuji tě tu." Těžká víčka se nechtěla ani za boha otevřít, musela jsem mu dát jiný znak, že jsem tu s ním. Stisknutí ruky mělo postačit, i když slabě ale pro mě hodně silně, nemám takovou sílu, abych si mohla vyskakovat a ještě ho na místě seřvat. Ve vzduchu se snesl jeho úsměv a na tváři se objevilo jemné políbení. "El, prober se." Jeho hlas nebyl tak naléhavý jako předtím, ale zase aspoň klidný. Po dlouhé době se ty oči konečně otevřely, první co bylo vidět, tmavé oči zalité slzami buď radostí, nebo smutkem, jeho výraz v tu chvíli byl prázdný, tipovat co se mu honilo hlavou, bylo velmi opovážlivé. Jemné objetí se zahalením do jeho oblíbeného parfému a ještě chladnějším tělem mi přišlo vhod. "Ahoj, Miláčku." Moje první slova po velmi dlouhém a náročném spánku, taktéž mi poskočilo srdce samým štěstím.
"Díky bohu, že jsi tu semnou." Jemně mi chlácholil do ucha na utěšení a hlavně i na význam jeho oddanosti ke mně. V tu chvíli nic neřešíte, jen mi všímáte přítomnosti někoho, koho milujete. "Miluju tě, beruško moje. Pořádně jsi mě vyděsila." A hnedka na to vás lehce upozorní na to, jak kvůli Vám měl málem infarkt ne i celkovou smrt. Už vím, proč ho miluju, jen mu to musím říct do očí a sama. "Ani nevíš, jak jsi mi chyběla." Ale už mi s tím leze na nervy.
"Omlouvám se, ale hlavní je že jsem tu s tebou." Nějak do autu to musím zahrát. Ve tváři vykouzlím bolestiví úsměv, dokud nás nevyruší sestra, která si jen tak v klidu vejde do místnosti a s tím, že ho vykáže ven. Jen co mohu ji sejmu mým extra zlým pohledem alá jsem satanovo sémě.
"Slečno, nedívejte se na mě takto prosím. Jsem pouhá sestra a ne Vaše mučitelka." Usmála se, což mi přišlo velmi divné, a co tu sakra ta ženská dělá? Asi mi něco uteklo. "Ach, koukám, že si neuvědomujete, kde vůbec jste." Vyměnila mi infuzi a jen se postavila ke mně čelem. "Jste v nemocnici, dovezly Vás sem po vaší nehodě na motorce. Je velkým zázrakem, že jste to přežila, mnoho lékařů si myslelo, že to nepřežijete." Teď mi to začalo dávat všechny kousky puzzle dohromady. Jo takže, nehoda a nemocnice.
"Co se stalo?" Z mých pocitů se stal jeden velký chaos.
"Nevím podrobnosti, mohu jen říci to od Vašeho příjezdu sem. Stalo se to tak, přivezly Vás s četnými zlomeninami v kotníku, několika zlomenými žebry, které propíchly plíce, silně poraněnou hlavou, s mnoha četnými pohmožděninami a spálenou kůží. Díky páteřnímu a krčnímu chrániči se nic nestalo s páteří." Wau, to jsem si mohla tam rovnou hodit křížek, tak asi ano mám velké štěstí. "A nyní jste hospitalizována už měsíc."
"Cože?! Měsíc?!" Vylítla jsem hodně rychle do sedu, až mi zabolelo v zádech a ve, předu na plicích. Sestra mě hnedka usadila na záda do postele a jen se trochu zamračila. "Vždyť to nemůže být tak dlouho, jsem tu jenom chvíli."
Jemně zakroutila hlavou. "Ne, ne." A moje obavy byly v tom nejhorším stavu, přemýšlela jsem, zda se nestalo taky něco ostatním a hlavně Samuelovi, jenže mi došlo, že tu před chvilkou byl a řekl mi, že jsem ho málem dovedla do hrobu. "Ještě dnes se tu zastaví Váš ošetřující doktor, ten Vám řekne více podrobností, a pokud se zlepšíte, půjdete brzy domů." Na prsou držela zaručeně mojí složku s datem mého úmrtí a znovuzrození a tím jaké sračky do mě lijí, píchají a ještě další jejich věci. Tak dobrá, měsíc v nemocnici, ještě k tomu skoro mrtvá, přítel málem dostal infarkt, otec se z toho zbláznil a nyní je v blázinci, bábinu trefil šok a ta tu není. Poslední dvě věty nejsou zaručené. Nic víc, jsem si přát nemohla. A málem bych zapomněla na Ester, ta se psychicky připravovala na můj pohřeb. Ve svém očním hledáčku mám sedícího Sama na lavičce za dveřmi pokoje a jeho ztrápený pohled do země, který ničí mojí duši, jako kyselina sýrová. Mohu říct, že tato zkušenost mi dala odpověď na mou otázku. Jak ho zachránit. Nakonec jsem si přes odpor sestry sedla a hleděla stále na chodbu, v tichosti se vytratila a zase mi ho ke mně pustila. Tajemství, které vím, zůstane v mém srdci, dokud to nebude nutné. Díky jeho vyprávění mě vytrhl ze šílených bolestí a zkrátil taktéž čas k příchodu mého otce. Vidět další zničenou tvář mi hodilo kámen na srdce ve smyslu, že jsem blázen, šílenec a nemám vůbec důvod proč žít. Za ten měsíc mu přibylo mnoho vrásek ale i šedivých vlasů plus k tomu jeho kruhy pod očima se zvětšily a dostaly tmavší nádech.

Je to konec nebo začátek? Je to konec jedné etapy a začátek té další etapy nyní se rozhodne o našich osudech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama