Korunka

3. října 2014 v 12:30 | Lumieree |  Sny E. Nightmare
A máme tu další dílek povídky s názvem Korunka, tady je završení jejich pobytu a trochu náběh na další kapitolu, možná i ne. Takže Vám přeji hezké počteníčko, snad to ještě nenudí -_- :3


Kolem mě voní letní čerstvé kvítí, jejich vůně prostupuje celým mým tělem. Každá částečka dodává energii natolik, že bych s ní mohla dělat cokoliv a použít na cokoliv. Aniž bych neměla tento dostatek. V dálce slabounce slyším pískot neznámého člověka. Spíše mě táhne ta vůně. Zvednou tělo, nebylo tak těžké, jak se na první pohled zdálo. Pískot lidského tvora pomalu utichal a mě konečně došlo, že se něco děje.
Běh mi moc nepomohl, samotná země mě táhla k zemi. Nechci! Nechci to slyšet! Můj sluch byl stejný jako sluch psa. Bolí mě uši. Sakra! Padám k zemi a můj obličej se zabořil do měkké země kupodivu ne do bláta. Jediným mým úkolem bylo se zvednout a rozběhnout se dál. Taky se mi to i docela povedlo. Doběhnout k tělu mi netrvalo dlouho, pro něj asi hodně pozdě.
Obličej měl celý od krve, nebylo ani pořádně rozpoznat jaké má rysy. No trochu by se to i dalo rozpoznat. V kapse se mi záhadně objevil kapesník, využila jsem ho tak, že jsem s ním setřela krev z obličeje. A hrůzou jsem se málem propadla do země. Na zemi ležel Samuel s nožem v srdci a několika ranami po těle. Jeho šat byl roztrhaný a děravý. Vedle něho ležela korunka z bílého zlata s modrými drahokamy a vyrytým nápisem na zadní straně. Nechtěla jsem ho to přečíst, bolelo mě u srdce. Nepředstavitelná rána do mého života.
Rychle vyskočím z lehu do sedu s rychlým dechem a potem na čele. Můj zrak utkvěl na spícím Samuelovi po mém boku. Oddechla jsem si, když jsem ho tam viděla v pořádku s klidným dechem. Pomaličku se začal probouzet, jeho oči se ukazovaly jako dva největší světy. Moje ruce se obejmu-li kolem krku a to se ani nestihl zvednout. Srdce mi bušilo jako o závod a já si jen užívala jeho lidského pachu a jeho dechu na mém krku. Ponořit se do jeho náručí je to nejlepší, co jsem mohla udělat - pro nynější dobu. Jeho prsty našli místo na mých zádech, putovali po zádech, jako kdybych se měla každou chvilku rozplynout. Cítila jsem zvednutí hrudníku do toho, že chtěl něco říct. Následně jenom zhluboka vydechl.
"Že mě neopustíš?" Zvedl mi hlavu, potom co tyto slova vyšla z mých rtů. Jemně mě políbil a usmál se. Díval se mi do očí, narovinu s nimi mluvil, že se to nikdy nestane.
"Ne neopustím, sama dobře víš, jak na tobě závisí můj život a jak já na tobě upnul. Až se mi to nelíbí." Zakroutil hlavou, zavřel oči, a jako kdyby se v tu chvíli přerušilo to sladké lidské spojení.
"Mám jednu otázku na tebe, dokud mě neodpovíš tak asi nikdy neusnu." Pomalu jsem si sedla a zadívala se před sebe na zeď v Pařížském hotelu na pokoji. Moje hlava mi třeštila jako o závod a měla chuť se každou chvilku rozpadnout na maličké miliardy kusů mozku a kosti. Už se potřebuji projet na tom mém motorovém monstru. Vyčistit si hlavu a jen vnímat okolí a vůbec žádné myšlenky. "Nevíš něco o korunce z bílého zlata s modrými drahokamy a vyrytým nápisem na zadní straně?" Sledoval mě z lehu úplně nevědomky. Byly dvě hodiny ráno a já se ho ptám na tak pitomou otázku. Kdo ví, co si o mně myslí. A já se asi i hlavně teď na sebe něco práskla. Moc dobře ví o tom, co vidím, několikrát jsem mu o tom mluvila o samotě a ví, co to všechno znamená.
"Lásko, nic o té korunce nevím. Kdybys mi jí ukázala nebo popsala. Proč se ptáš?" Odpověděl hodně rychle na tu to otázku, takže hodně unavený není.
"Už nic." Povzdychnu si a pak sebou praštím do postele. "Jdeme spát." Pokyne hlavou a zavře hnedka oči a přitáhne si mě k sobě. Díky němu jsem mohla v klidu usnout, ale i tak mě ten sen bude hodně dlouhou dobu provázet. Ani se mi nechce za pár hodin odcestovat k moři, na odpočinek. I ve spánku očekávám, že ten sen nebude pokračovat nebo se spíše opakovat. Už nikdy v životě.



***
"Co blbneš?!" Zařvala mi do ucha Ester jako kdybych jí vůbec na ty tři metry co je ode mě neslyšela. Měla jsem chuť jí jednu střelit, za to jak na mě řve. Já vím, že to platil i její otec a tento platil jí a Ryanovi. A Samuel by jel sám nu, ale zase ho nemohu nechat o samotě, to by nebylo ode mě příjemné. "Ty s námi nechceš k tomu moři proč?!"
"Nějak si potřebuji oddychnout doma a popřemýšlet co bude dál." Dívala jsem se do země, nechtěla jsem vidět jeho pohled. Jak se na mě dívá, že nikam nejedu a nechávám ho jet samotného. Stojí tam chvilku, ale ví všechno, ví každou mojí myšlenku, pokaždé ví, co bych udělala, ale nedá to vůbec najevo. Je tak dokonale nepředvídatelný až se mi to nelíbí a nemohu určit, jak mu je a co prožívá. Samé "co" a "ale" a nic z toho není.
Hm.
Hm.
A ještě jednou Hm. Tak dobrá přemluvily mě dostatečně. "Nu dobrá, ještě jsem si to rozmyslela. Pojedu s vámi, stejnak už je pomalu čas nato abychom vyrazily. Spíše se připravili." Tak a je to rozhodnutý, Samuelovi oči se najedou, rozzářili jako dvě hvězdičky na obloze. Co mě dělá šťastnou je to, že se usmívá, že je z něčeho vždy nadšený, že se nebojí ukázat to své pravé já přede mnou, to že jeho oči září pokaždé když se na něho podívám, když ho políbím, stisknu jeho paži nebo obejmu. Možná tak ho držet jako malé miminko a nikdy nepustit. Nepodat ho ze svých rukou a stále se opakuji a opakovat ještě chvilku budu, ale já mám jeho život ve svých rukou. Já musím zlomit tu kletbu. Já musím toho pro něj tolik udělat, že až se bojím se ho dotknout. Ať to je psychicky nebo fyzicky.
Dost! Vhání mi to slzy do očí, to nechce nikdo a zase to na mě vidí, moje skleněné oči. Barva mých očí je jako kdyby byla rozblebtaná kaše smíchaná kdo ví s čím. Pláču štěstím, že mám Ester se Samem a Ryana počítám do toho taky - toho bych nejraději zabila. Teď by se bodlo zasmát, tím ďábelským smíchem. Nějak jsem vyšla ze cviku, už mi to nepůjde.

Sen s korunkou jsem nechala někde, zatím za sebou. Musela jsem na sebe natáhnout růžové plavky s barevnými proužky. No myslela jsem, že umřu. Prostě Ester je ta lepší a já musím poslouchat. Ta mě jednou dovede do hrobu. A to já jsem chtěla černé s lebkami.
Prostě NE.
Ne
A ne. Tvrdohlavá jak mezek. To není možný, prostě si musí prosadit svou. Na pláž se mi v těch plavkách moc nechtělo, byly přeci jenom dvou dílné, růžové a hlavně - BACHA LEZE TI KOZA KOČKA! Akorát tak pro druh nadržený. Co jsi ta holka sakra o sobě myslí, že mi po tomto Samuel skočí po krku jako ryba po návnadě? Tak to se holčička plete. A co je další problém dívat na haldu podezíravých lidí a hlavně koukajících. Br! Oklepat se je dobrá věc, ale moc to nepomáhá. No dobrá překonat se a jít dál. Pomalu sundat ručník, jakoby se nic nedělo a sednout si na ležícího chlapa v rozpáleném písku. Jsem nad normální? Nebo jen tak solidně pitomá?
Podle rady jsem to udělala, krom toho sedu. Spíše jsem ještě víc na sebe upoutala pozornost. To je v pohodě. To se vyřeší, sedla jsem si tedy nyní na Samuela v úrovni jeho klína a břicha a pomalu jsem si na něj lehla. Lokty zabořila do písku a jemně políbila na krku. Rychlé objetí kolem těla způsobilo, že jsem v několika sekundách ležela na zádech. Každý pohled do hnědých očí mě uklidňoval.
"Moc ti to sluší, krásko." Hlas byl jemný jako vánek, na jeho hlasové poměry. Prsty lehce zaryté do boku ukazovaly jeho lásku, sílu a hlavně bolest, kterou cítí ze mě. Proč musím vědět kdo on je? Proč jsme si souzeni? Proč ho nedokáže vysvobodit nikdo jiný.
"Tobě to taky sluší, krasavče." A už nyní nic neříkat, ať si zbytek vyžádá sám čas. Polibky, kterými mě zahrnul, dokázaly v mém těle vzbudit to, abych se uvolnila. Při té nádherné chvilce, mi do myšlenek vletěla touha být už doma. Touha, taková jaká by se nedala popsat. Bránila jsem se tomu to udělat, odstrčit od sebe mého milovaného mi trhalo srdce. Slova, spíše větu co se mu skrývala ve tváři, doslova zabíjela mojí prohnilou duši. Nemusel nic říkat, slyšet je i bez hlasu je jako být slepý ale ne hluchoněmí. Rychle z pod někoho vyklouznout a rozběhnout se do moře, byla jedna z možností jak předtím vším utéct. Další možnosti, které mě napadly, nepřišli v úvahu. Za prvé není tu moje motorka, za druhé jsem šílenec a blázen a za třetí vím o něm vše, co musím. Doufat v něco, co se vlastně nestane je horší než doufat v to co se stane. V mém případě nečekám, že půjde za mnou a ono obráceně. Spíše bych měla doufat v tom, aby šel, zamnou. Bože! Proč musím také to návyky? Proč? Jeho pižmo mě zase obklopilo a pevně k sobě přitiskl. Nechci mu víc ubližovat, ale musím a budu muset. Mám pocit, že mi pukne hlava z toho, jak se mi tam rodí malý satan a žere mi mozkový závity a tím pádem i moje logické myšlení jde někam do háje zeleného. Vůbec si ani neuvědomuju, co dělá Ester s Ryanem a vůbec mě to nějak zatím netrápilo. Až dorazíme opět na pokoje, budu mít přednášku o tom, co dělám za chyby a o tom jak se chovám. Moje Ester, je přeci jenom módní ikona a některá děvčata na škole jí nenávidí a některá, jsou jí úplně pohlcená a chtějí být jako ona.

Více mi na mysli leží, Samuel než peklo, které mám hnedka před sebou, a dělí mě od něj jenom pár kroků. Chci, aby to všechno skončilo a já mohla v klidu s ním žít. A co se týče té korunky? Musím o ní vědět více.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama