Poslední cesta

22. října 2014 v 10:58 | Lumieree |  Sny E. Nightmare
Nom nom nom nom a je tu předposlední kapitola, ve wordu má celé 4 stránky i s nadpisem. Tak snad to není moc dlouhé, pro někoho ano pro někoho ne. Ale i tak doufám, že poslední závěry se vám budou líbit...
A zase něco k tomuto dílu: zde se dozvíte jednu velmi krásnou otázku na kterou bude odpovězeno pozitivně ale i to co se stane ve stejný den padnutí otázky. Tak se nechte trochu překvapit...
Tato kapitola už je přednastavená..



Víkend, který mi Ester nabízela, byl přijat a strávený společně s ním, s ní i Ryanem. Ten byl ale spíše o víkendu zahloubán do svého učiva a přípravy na zkoušky. Ještě pomalu na ně nebyl čas a on se už připravoval. Zase na něm bylo vidět, že se snaží a chce dosáhnout velkých výsledků kvůli své princezně. Já zase přemýšlela nad věcmi ohledně prokletí a jeho zlomení po uvážení mnohých faktorů a poznatků jsem přišla na jednu strategii nebo cestu jak by to mělo vypadat. Po vyčtení z knih mě prvně napadlo sebe obětování, jenže jak jsem zjistila, není to takové, jaké by správně mělo být. Na všechno je ještě čas.
"Same, víš co mě tak trápí?" Hledím na jeho holá záda a jen přemýšlím jak mu nejlépe podat moje pocity a myšlenky. "Už nevím, zda jsme u sebe z pocitu lásky nebo povinnosti a zvyku. Ten plamen, který mě spaloval, pomalu mizí a někdy mám pocit, jakoby plně vyhasnul. Možná se mi to jen zdá z pocitu, že toho je hodně, událo se toho tolik, že ani nevím, co je pravda a co ne. Nebo je to předzvěst něčeho jiného a o mnoho smutnějšího." Své paže obejmu prsty a pevně je stisknu, v srdci posmutním a v myšlenkách se zhroutím jako domeček z karet. "Pokud to má tak být tak ať se stane, ale svůj slib vůči tobě nezměním." Oči nebyly sejmuty z jeho zad, pomalu se na mě otočil.


V prstech svíral pevně triko, které si chtěl obléct a hlavu měl sklopenou k zemi tak, že mu do obličeje spadaly vlasy z ofiny. Poznala jsem, jak se třásl jako osika, i když to chtěl zakrýt svým vyrovnaným postojem těla. Padl na kolena, až mě to vylekalo, já v tu chvíli myslela na to nejhorší, že ho uvidím se zase klepat jako prvně a nebude ani schopný ničeho. Mé prsty sevřely pevně jeho ramena a mé oči se snažily najít ty jeho. "Vím, co jsem ti tehdy udělal. Je to má vina, a stydím se za to. Ne to je špatné slovo měl bych se za to jít udat a jít si sednout a dát ti prostor abys zapomněla jak na to, tak i na mojí osobnost." Hned se mi vrátily ty vzpomínky na to odpoledne a na tu věc, chtěla jsem na to něco říct, ale zastavil mě ještě dříve, než já otevřela pusu k prvnímu slovu. "Hodně jsem si tu ublížil, jak fyzickou tak i psychickou bolest. Nezasloužím si žít, a už vůbec ne tvojí záchranu. Všechno jsem to tím dnem poslal do kytek." Zvedl svou hlavu a podíval se mi do očí, měl v nich, bolest, utrpení, zodpovědnost, strach, vinnu a lásku. "Pokud zemřu tak se to dál šířit nebude. Už nikdo nezemře z naší rodiny, jsem poslední." Vyrazil mi dech, nemohu se ho ptát na podrobnosti a trápit ho tím ještě více. "Vím, že ani mnoho omluv tomu nepomůže nebo to nezacelí, ale jen ti mohu s čistým a klidným srdcem říct, Miluji Tě." Já si v té chvíli nevěděla rady, slova žádná mě nenapadala taková, abych mohla utěšit jeho duši. Pevně mě objal kolem pasu, lehl si na zem a svou hlavu položil do mého klína. "Chci si ještě poslední chvilku s tebou užít, než odejdu."
Ten kluk je sobecký až to bolí, musím ho zastavit, dokud to jenom jde, nesmí překročit práh mého pokoje a plně mi zmizet z očí. "Chci, abys tu semnou zůstal, nechci, abys odcházel." Mé prsty si našli cestu do jeho vlasů, se kterými jsem tam kroužila v uklidňujícím rytmu. "Co se týče toho dne, odpustila jsem ti ve chvíli, kdy jsi mě opět druhý den políbil, a já měla všechno vysvětlené. Nemusíš se nikam nahlašovat, pokud to má sebou něco přinést jen to je dobře."
"Co když jsem to přehnal až moc a budete dva?" Dokázala jsem si představit jeho obavy, na mých nohou má položenou hlavu moje jediná a první pořádná láska, která se mi přiznala, i když po několika dech, co provedla semnou.
"Raději s tebou než s někým jiným." Vzala jsem ho za hlavu a lehce ji pozvedla, chtěla jsem si jí přitáhnout k sobě. Chvíli mi odporoval, ale následně se zapřel o ruce a já mu mohla věnovat polibek. V tom samém okamžiku se ve mně vzplál ten silný ohnivý spalující pocit, jako při začátku. "Nebudu litovat zničeného života, jedině pokud tu zůstaneš semnou navždy." Postavil sám sebe i mě na nohy a otočil mě zády k posteli, ujal se vedení a pomalu mě položil na postel.
"Mohu?" Uznávám jeho opatrnost, bojí se, aby mě to znova nebolelo a nijak mi neublížilo. Jsem silná a kvůli němu to vydržím a zapomenu na to.
"Ano." Jemné pohlazení po jeho tváři doprovázel dlouhý polibek a jemné položení do měkkých peřin.
Ještě v ten den večer mi Sam i otec přiznaly, co dělaly v době, kdy jsem byla v bezvědomí a rychle jsem se léčila. Já se vždy rychle zotavovala, ale není se čemu divit, to patří k dědictví po mém prvním předkovy. Evelyn moje předkyně byla obdařena světlem, a královnou snů. Prostě to, co já vidím ve snech, měla taktéž, akorát s tím, že už neměla ty fantas magorias jako moje osobnost, v tomto případě se to pozměnilo po jejím úmrtí. "Za jak dlouho se to má provést?" Mužský hlas na mě promluvil od dveří. "No pokud vím, tak od příštího pondělí za dva dny, tím pádem příští středu." Já si prvně myslela, že to byl on, ale stál tam táta a bojí se o naší budoucnost. "Uvědomuji si, že se musím plně vzdát svého nadání. Všeho, jak vidin, tak i světla." Přešel ke mně a lehce se opřel o stůl čelem ke mně. Já seděla nad sešity a učebnicemi. "Nebude ti to chybět?" Hodně zajímavá otázka, sama nevím, jak se budu cítit plně bez žádných snů a toho, že se vždy rychle postavím na nohy z čehokoliv. Odložím tužku, zapřu se pořádně o opěradlo židle a zavřu oči. V pouhých pár sekundách si před očima nechám projít pro a proti, výhody a nevýhody. Nijak na mě netlačil, prostě čekal, dokud mu sama neodpovím. "Popravdě, bude mi to chybět. Zvykla jsem si na to. A všechno co se mi stane, bude dvakrát tak delší. Nevím, zda to vy tři vydržíte." Pomalu se vyhoupnu na nohy a podívám se otci do očí. "Přitom budete muset všechno zvládat pořádně a o mnoho déle." Objal mě kolem ramen a věnoval mi políbení. "Jsi, úžasný otče, děkuji." Následně mě propustil a vydal se do své pracovny, aby si to nechal všechno projít hlavou. Nemusel mi odpovídat. "Ty jsi zase úžasná dcera." Promluvil ještě předtím, než se zavřely za ním dveře a zámek zaklapl, v místnosti se rozhostilo ticho a pár chvilek na to přeťala tekoucí voda ze sprchy.
***
Krásné ráno začalo s jemným pohlazením po vlasech a políbením na tvář, plus se snídaní do postele s čerstvě upečeným chlebem a domácí marmeládou pomazaný. Do toho krásně vonící kakao a vedle toho zase džus z čerstvých jablek a pomeranče. "Dobré ráno, Eli." Nade mnou se skláněl můj anděl spásy, tmavé oči ve mně budily respekt ale i touhu je ochutnat a následně něčím zakrýt. Pevné a silné ruce mě vytáhly do sedu, věnoval mi taktéž jemné políbení na rty. "Ahoj." Usmála jsem se jako sluníčko na nebi a políbení oplatila. "Děkuji za snídani, ty jsi už jedl?" Pokynul mi na odpověď a šel se převléknout, stále měl na sobě triko, ve kterém občas spí nebo ho má na spaní. Já si všímala mé snídaně, ale pokukovala jsem po chlapovi, se kterým spím a mám i společnou postel. S posledním soustem mi sebral tác a odložil ho na pracovní stůl. Rychle se ke mně přemístil a začal ze mě sundávat tričko mého pyžama. "Co jsi to, jako dovoluješ?" Můj lehce pichlavý tón překvapil i samotného Samuela. "No jelikož zdržuješ, i když máš jít do školy, tak ti s tím musím pomoct." Zašklebil se jako hodně netečný a silný démon. On je přitom člověk, jenom některé geny jsou jeho předchůdce. "Tak dobrá já se převléknu rychle. Musím ale něco na sebe vymyslet."
"Nemusíš, už se stalo." Ukazováčkem ukázal na hromádku věcí, která byla vidět z pokoje v koupelně ležící na skříňce vedle umyvadla. "Mazej, nebo to bude horší, když ti začnu pomáhat."
"Budeš mě místo toho svlékat, než oblékat." Vyskočila jsem z postele a proběhla kolem mužného chlapce a rovnou do koupelny. V rychlosti, jsem byla převlečená v užších džínech, dlouhého tmavě fialového trika a v černém kabátku. Měla jsem tam i připravený boty na širším podpatku s výškou nad kotníky a čapkou styl Micheal Jackson. Akorát s většími kamínky na přední straně. Kupodivu jsem od návštěvy obchodů v ČR a Francii vyměnila trochu šatník, sladila jsem se s mým mužem a on semnou. Ester nám taky k tomu docela dopomohla, je to styl mama. "Extrémně ti to moc sluší." Zjevil se za mými zády a přitiskl své rty na můj krk, kde mi věnoval dlouhý polibek, až se mi chtělo dělat něco jiného. "Dneska je ten den že?" A hnedka se ta radost proměnila v neštěstí a bolest.
"Děkuji." Ruku jsem mu obtočila kolem krku, nehnul se, pořád stál, zamnou. Sledovala jsem se ho v zrcadle s bolestí na srdci. "Ano je, dnes večer před půlnocí." Znova mě na krku políbil a lehce i pohladil po břiše.
"Mohu se tě na něco zeptat?"
"Jen mluv." Cítila jsem, jak něco levou rukou hrabe v přední kapse kalhot, když to tam nenajde tak v zadní pravé.
Pravou ruku položenou na břiše vyjel nahoru na oči a překryl mi je. "Co kdybych tě požádal o ruku? Co bys mi na to řekla?" chce mě zabít? Ani jeden nevíme, zda to přežijeme nebo jeden z nás to přežije a on mě žádá o ruku. Otočil si mě čelem k sobě, a sundal pomalu ruku z mých očí, tu si lehce u toho musel vykroutit. Po otevření očí, se přede mnou objevila malá modrá krabička s mašličkou na jejím vrchu. Vložil mi jí do dlaně a následně ji otevřel, a nic tam nebylo. Jen se trochu ušklebil. "Děláš si ze mě akorát srandu, že ano?" Zakroutil hlavou a stále se šklebil dál, jen následně potichu mi do ucha poznamenal. "Hledej, šmoulo." Ruce dal nad hlavu, jako kdyby se vzdával a nechal, abych ho prohledávala, když jsem nic nenašla v jeho kapsách mikiny ani v předních kapsách kalhot tak jedině mě napadly ještě na zadku, tam bohužel taky nic. Trochu se mi zvedl tlak, ale očividně mě ještě napadla jedna věc. Sáhla jsem mu na krku a hledala, zda tam není něco navíc. Nosil jedině těžký mohutný řetízek, ale tentokrát tam bylo něco navíc. Slaboučký dámský řetízek, pomalu jsem ho sundala z jeho krku, byl dost široký a dlouhý aby se nechal jenom přetáhnout. Na jeho konci vysel zlatý zásnubní prstem s velkým čirým kamen, který je vystouplý asi půl centimetru nad kroužek, z obou dvou stran směřují ke kameni stříbrné srdce. Abych nezapomněla, prsten byl jakoby propleten do poloviny a v nich i ta srdce. Hodně mě překvapilo, že mluvil pravdu, cítila jsem ten hmotný dar v dlani a sledovala Samuelovi oči. "Ano." Jediná a pravá potřebná odpověď, která dopřála obou dvou štěstí na srdci.
Dlouze mě políbil a přitiskl k sobě. Uvědomoval si, že se může stát i to nejhorší, že budeme nakonec od sebe a nebudeme moct být nikdy spolu. Ani si užít rodinu, kdybychom oba dva chtěly. "Vždyť to muselo stát majlant ty hlupáčku." Jeho stisk se ani nepovoloval, ale spíše se zpevňoval a jeho obličej byl zabořen do mého krku. "To nyní neřeším. Nemohl jsem se zeptat, aniž bych neznal tvou odpověď ještě dříve, než se to stane." Lehce si oddychl a začal znova mluvit. "Je to i důvod proč tu musím zůstat, musím kvůli tobě ale i slibu, který nyní nastal." Můj dech se jakoby zastavil, ty slova mi brala dech, dokázala se i vrývat do těla a žil, moje svaly každou chvilkou povolovaly ale i napínaly radostí. "Miluji Tě, Evelyn." Dlouze mě políbil a díval se mi do očí. "Už půjdeme do školy." Netrval na tom, že mi ho nasadí na prst, já ho ani tam zatím moc nechtěla, kdo ví, jak to všechno dopadne.
"Pomalu je čas."
"Bojíš se?"
"Ano, o tebe." Díval se do očí a pevně mi držel ruce a mnul mi prsty. Jen abyste si nemyslely, že sedíme doma v pokoji, není tomu tak. Našli jsme místo podobnému kdy zemřela předchůdkyně a kde Daan proklel sebe ale i syna. "Nechci, aby se ti něco stalo." Mluvil velmi potichu tak aby se ani jedna hořící svíčka nepohnula a její světlo se nezhaslo.
"Je to hrozný rituál." Já musela pomalu vstát a odejít z kruhu a vytvořenému pentagramu, všechno jenom tvořily svíčky. Já z toho místa vystoupila a odešla do svého kruhu, tvořený několika krystaly a obyčejnou solí. Možná si říkáte, že to je trochu jiné sebe obětování, ne já nepotřebuji se zabíjet, já musím odevzdat svůj dar Samuelovi. Nechápala jsem ten průběh toho všeho, ale já měla udělat jen to nejpotřebnější, zbytek se udělá sám, aspoň v tom doufám.
Když v dálce zazněly první ozvěny zvonu označující půlnoc, já začala pomalu mluvit v latině, "Já dcera bohů, obdařená světlem, vidinami a léčivou mocí. Jsem dcera své matky, která zemřela démonovou rukou v nevědomosti spojená s rudou knihou Lucifera. Nyní Vás pokorně žádám…" Zazněly mezitím další tři ozvěny a já doufala, že se to vyvede. "…vezměte si duši mou i hříšníka a vraťte vše tak jak má být. Pokorně Vás žádám o očištění duše hříšníka v jeho prospěch díky mé oběti. Svěřuji do Vašich rukou cenou Rudou knihu, aby na světě byla nastolena právoplatná rovnost." S koncem věty zaznělo poslední bytí kostelních zvonu, nevnímala jsem co se kolem mě děje, jen jsem slyšela, že Samuel skončil se slovy stejně jako já. I s posledním bytí mě zem stáhla k sobě, tak silně a tvrdě, že to bolelo.
Přede mnou se zjevila krásná krajina, nádherné květiny, které jsou úplně neznámé, nikdo by je neznal, jedině ty co stojí na této krajině. Jenže tu krásu zničila druhá strana, udělaly byste dva roky a stojíte na vyprahlé straně, kde zem je promáčená krví a mnoha mrtvými těly. Nejvíce Vás zničí, když nedaleko vašeho těla stojí kříž a na něm je přikován muž, kterého z celého srdce tolik milujete, ale nemůžete pro něj v současné době udělat. To mohou jenom naši předci. Ano, osud můj a Sama je jenom na nich. Oba dva jsme jen přihlížející, jen s tím že on je skoro mrtvý. Po mé pravé straně se vynoří krásná panna oděná v bílých lehkých šatech, podobné měla samotná dcera Evelyn. Na straně temna se po levém boku Samuela objevil jeho otec. Velmi zdatný a krásný muž. Žena už čekala na hranici mezi dvěma světy a natahovala ruku ke svému milovanému. Milovaný stál stále u kříže a neudělal ani krok, ani se nepodíval na potomka, který se snaží zachránit. Drásalo mi to srdce při pocitu strachu a ztráty, ruce jsem si přitiskla na prsa, a zavřela oči. Nevím, proč a jak se tam dostal můj zásnubní prstem, ale jeho pevnost mi dala jistotu, že tu bude semnou navždy.
"Nezabíjej, našeho syna Daane, odpustila jsem ti. Nezlobím se na tebe, že jsi mě zabil. Nikdo nemohl tušit, že se tvá zlá stránka probere k životu." Evelyn promluvila jako první, tohle mi dalo jistotu, že nás berou jako své děti. "Nemohla jsem ti pomoct, já to vím, mrzí mě to. Nech oba dva jít svými cestami a pojď, zamnou." Muž se stále nehnul a já se hnout už vůbec nemohla, zapomněla jsem, že jsem přihlížející. Dokud nepřišel zlom, pohnul se směrem k nám a přitom se podíval na Samuela jako na svého syna, zastavil se ve stejné délce jako Evelyn a natáhl k ní ruku, mezi jejich dotyky byly už jenom milimetry. "Miluji Tě Evelyn, miluji i tvou prvorozenou dceru. Díky ní a synovi jsem to pochopil. Ale nemohu odejít ze služeb krále Lucifera."
"Ano můžeš."
"Nemohu."

"Můžeš, tvůj syn je tím zdárným příkladem." No to určitě sám se musel upsat peklu, aby ho přivolal. "Ve svých rukou držím Rudou knihu a ty tu Modrou. Pokud nenastolíme řád, všichni budou nešťastný a zlomený. Máš dobré srdce, Daane." Jejich rozhovor mě chytal za srdce a já se musela zadívat na Samuela, až teď mi došlo, že silně krvácí. Zem mě stáhla opět k sobě a pevně mě připevnila silnými kořeny k ní samotné. Pomalu a jistě se mi zařezávaly až do samotného masa. Takovou bolest jsem nikdy nezažila, úplně mě vysávaly. Vysávaly všechnu mojí životní energii a přiváděly do bezvědomí, v dálce se ale ozval Samův silně trpící hlas, málem se mi z toho roztrhlo srdce. Nechápu co se děje, a nestihla jsem to pochopit. Zahalila mě tma, hlasy, zpěv ozvěny přestalo úplně existovat. Já a Samuel také.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama