Rodinné dědictví

20. října 2014 v 9:47 | Lumieree |  Sny E. Nightmare
Wahá :D Je tu třetí předposlední kapitola od samotného uzavření této povídky, už je to dlouhá doba co pořád chci ji dokončit a nyní je skoro hotová, tak mi držte palce ať ji nezahodím hnedka při první příležitosti neuzavřenou díky posledním dvou kapitolám :D :D :D

A nyní něco k této samotné kapitole. Něco zvláštního se stane mezi Evelyn a Samuelem, bude ji to bolet jenom chvíly ale aby se toho zbavila tak se zavrtá do knih hledající odpověď. A po dlouhé době se objeví další z mnoha snů.



"Tak a máš ji někde?" Celé ty hodiny mě akorát jenom pobuzoval že má rodinnou knihu čar a kouzel, jak tomu začal nazývat. Což je snad Harry Potter? "Nedělej, nebo nebude sex." A hotovo, řekla jsem to na rovinu, na to slovo hodně reaguje. Popravdě mám štěstí na samotu a klid. Jeho ruce se semkly pod mým zadkem a přitáhl si mě k sobě blíž mezi roztáhnuté nohy. Obličej zabořil do mého břicha a pažemi vyjel směrem nad boky. Prsty jsem zabořila do jeho vlasů a lehce si s nimi hrála. Tuhle chvilku miluji a budu milovat, jinak mě štve. Ututlává to, boha jeho, asi ho zabiju, pokud to neřekne ale až potom co to skončí.
"Mám ji doma. Teda u tebe doma. V noci jsem ji tam přivezl a předal tvému otci." Narovnal se, lehce zaklonil hlavu, až si zvýraznil hrdlo, já měla sto chutí ho kousnout do krku jako upírka svou oběť. "Jenže menší problém." Moje zvědavost byla dostatečně jasná na to, abych nepoužila slova. "Nic v ní nebylo napsáno ani řádek."
"Cože?" Nechápala jsem to, "Nic tam doopravdy nebylo?" Tak tato informace mi do hlavy nešla. Jak něco nemůže někde být, když to tam musí být. "Dneska by měla dorazit ta moje tak uvidíme." Mám dosti velké pochybnosti, že to bude v něčem jiném. Že to nebude v knihách, možná jsem té staré babičce naletěla jako hloupá husa po flusu a nebo ne a je tam jiný problém.
"Co jsi to měla za obálky?" Hodně mě upozornil, já bych na ně málem zapomněla. Zohnula jsem se k tašce ležící na zemi a začala v ní hrabat, bílá byla parte, jenže ta černá mi dost vrtala hlavou.


"V bílé bylo parte, tu druhou se neodvažuji ještě otevřít." Sleduji zlaté lemování a moje jméno. Bojím se popravdě to otevřít, nechci ho doslova zneklidňovat. "Myslím si, že to ještě chvíli počká." Vzal si jí sám a díval se celkově na zpracování jak barev, tak i struktury.
Jeho oči se ani na sekundu nehnuly z dopisu. "Je to velmi drahý papír a hlavně i barvy. Podobný jsem někde viděl. Nejspíše v obchodě." Pocit, který se vehnal do žil, je silnější než cokoliv jiného, strach, bolest ani nevím proč zrovna tento zlý pocit. "Jak dlouho už nemáš sny?" A sakra on mě nějak musel slyšet nebo typuje.
"No od doby co jsem se probrala." Vrátil mi mlčky dopis, já si ho uložila zpátky na místo, kde předtím byl a čekala na jeho výslovnou odpověď. "Děje se něco?"
"Od té doby se cítím nějak jinak, to může být ale jen můj osobní pocit, z toho že mi spadl kámen ze srdce." Dost blbá výmluva, ale nechám to být. Věnovala jsem mu dlouhé políbení. "Je na čase jít domů." Propustil mě velmi ladně a nechal mě jít napřed s taškou přehozenou přes rameno, byl tu autem, takže já na něj počkala až tam.
"Už jste doma?" Zvolal na mě taťkův hlas a pomalu se vynořil, teda vyplížil z jeho kanceláře docela zdrcený a smutný. Nejdříve jsem mu podala bílou obálku a následně políbila na tvář. "Ahoj, copak ten výraz." Políbení mi opětoval a povzdychl si. "V té naší je prázdno ani písmenko jako v té od Samuela. Určitě ti o tom už řekl." Tak tohle je konec, já si myslela, že jsem naletěla, ale počkat. "Moment, to není tak jak si myslíme, ono v nich přeci jenom musí být." Kde je zbraň? Já se měla rovnou zabít, jsem blbá, až to bolí. " Pokud vím, tedy co jsem slyšela, rodinné znaky jsou klíče."
"Ano to je pravda." Odvětil samotný Samuel, což pak o tom věděl, a jestli ano. Tak mu sama zakroutím krkem. "Tím pádem máš na mysli?" Vlezla jsem do kanceláře kde stolu, kde obě dvě ležely a zavřela je, dívala jsem se na přední stranu. Krásné robustní knihy, když jste po nich přejely, cítily výstupky díky písmenům a přesně uprostřed se nacházel vystouplí kruh o velikosti deseti centimetrů. Ani jeden z nich pomalu nedutaly a nehýbaly se, já si myslela, že ani nedýchaly. Pak mě to napadlo, moje hledání černého inkoustu a pírka se vydařilo. Toto otec používal, když psal oznamující dopisy ručně, stará škola no. "Jaký má znak náš rod?" Hnedka mi vyhověl a nakreslil ho na kousek papíru, já se jen usmála, mám tak geniálního otce. Sledoval mě pohledem, to snad nemyslíš vážně, vždyť ji zničíš?! Moje ruka je rychlejší a vykreslila jsem to do kruhu. Inkoust se chvíli v ní držel a následně zmizel. Otevřela jsem knihu v šoku zmizelého inkoustu a hele hnedka se začaly objevovat krásná písmena a rázem na to i slova. "Tak tomu říkám dobře schované rodinné dědictví." Jen já zapomněla dodat, že kniha rodu Nigthmare je Rudá kniha a přitom má modrou barvu a ta druhá zase červenou. "Mladý Samuel Gray je na řadě. Já si prostuduju tuhle." Kniha přistála v mých rukou a hezky kráčela do pokoje.
"Ale dcero." Já na něj mávla rukou a odešla zahleděná na slova, kupodivu v anglickém jazyce, hodně jsem doufala v latině, naštěstí nebyla bod pro mě. Ta angličtina dokázala velmi dát příjemný pocit a aspoň všemu rychleji porozumím. Nevím, jak to šlo těm dole, já už seděla v posteli nad otevřenou knihou a dozvídala se velmi zajímavé věcí. Můj sluch upozornil na vetřelce před dveřmi, jenže pomerančový nádech voňavky prozradil, kdo tam šmíruje. "Ustup, vetřelče, jinak zemřeš." Odtrhnout oči od knihy je nadlidský výkon. A vetřelec taktéž vešel, pokojem zavoněly skořicové sušenky s čokoládou a vanilkou a…
…kafe!
Kafe!
Moje jediná radost. "Kafe není pro tebe. To je moje, ty máš povinně čaj, který ti připravila bábina." Tác s tím vším položil na postel a taktéž k tomu přiložil jeho knihu. "Tady je všechno to zlé."
"Ano to vím, už taky." Hezky do jedné packy hrníček s čajem, do druhé sušenky na chroustání. Čtu dál, dokud se mi nepřetrhne nit. "… Nikdy není tak všechno krásné jak se na první pohled zdá, vše je jen iluze dokud nenajdeš její příčinu …" Tímto upoutat něčí větší pozornost je dobrá věc. "… Iluze může být i jen pouhá láska. Láska k bližnímu svému, rodině, příteli, spolubojovníkům… Dokud nepoznáme vlastní pravdu, nepoznáme iluzi…"
Lehce nevěřícně zamlaskal i zamrkal. "Hem, co to jako má být?" Natáhl se přes tác, aby se podíval do knihy, díky potvrzení tomu věřil. Lehce se naštval, spíše zasyčel. "Není tam něco o té kletbě?" Chápu tu jeho reakci, už to chce mít za sebou a přitom čte něco o iluzích. Jeho oči si mě samy našli a já jim věnovala pohled, který si plně zaslouží. Oddaný a lásky plných emocí, jednou rukou zavřel knihu. Pozvedl mou bradu a dlouze mě políbil. Něco se dělo navíc a taky jsem dostal rychlý alarm, jenže nevím důvod tak ani nevím, jak se tomu bránit. Je zapotřebí trochu uklidit postel, zda se budu muset prát. Tác se sušenkami, jedním kafem a mým čajem šel na zem daleko od postele. Polil mě strach a pot. Samuelovi ruce mě pevně držely na bocích a lehce se zarývaly do kůže i přes triko. Já se pevně opírala o okraj a bojovala sama se sebou, můj mozek nedokázal ani odhadnout co se v tu chvíli má stát. Stisk se zpevňoval, až mě to začalo bolet. Jen vědět, co se s ním děje a co se mu honí hlavou, stačilo by to jenom vyčíst z jeho očí, tam zase bohužel nic nebylo stejný výraz jako v ten den, vrácení z nemocnice domů. "Same, co se děje?" Strach se mi vrýval do morku kostí, já se ho doopravdy bála, nikdy jsem ho až v takovém stavu neviděla. Tomu se ale postavit musíte. Vytrhla jsem se mu ze sevření, až z toho pěkně sletěla na zem. Jedině jak mu dát co proto, je použít pevnou sílu. Jedinou šanci je ho strhnout z postele chycením za nohu, to taky bylo provedeno. Pořádně, jsem mu i zkroutila ruku vzadu na zádech. Nestačilo to, stále je silnější než já. V pouhé půli minutě už ležím pod ním jako nevinné jehně zralé na porážku. "Zemřeš spolu semnou." To nebyl jeho hlas, ne určitě nemohl, tohle by on neřekl. "Není úniku, tento koloběh bude stále." Nedokážu popsat, ani, jak se to stalo, ale vynutil si jednu věc, které bude litovat mnoho let, a já už nebudu schopná dál v ní pokračovat anebo budu, ale tohle se nesmí dozvědět. Zničila bych ho tím ještě více, než v současném stavu. Úleva přišla s časem, kdy usnul vedle mě na posteli, kam nás dva přesunul. Doufám, že se probudí v podobě pravého Samuela.
Díky zavřeným očím, jsem ve své hlavě zaslechla zase něčí hlas. Už se mi to jednou stalo. "… Prolom tu kletbu, bude v pořádku… " Pak dlouho nic a na povrch vyšla další věta. "… čím déle tím to je horší…." Tato věta můj mozek vrátila do reality a já si vzpomněla na knihu o Evelyn. Tiché hledání v šuplíku neprobudilo ani jeho, já v tom i doufala. Po zhlédnutí založených stránek mi to tak nějak docházelo. Znaky, které máme, jako rody nejsou, znaly jako znaky, jsou to prokleté. Při zapadajícím slunci si psát ještě poznámky je poslední čas, kdy je to možné udělat. Já si do toho otevřela ještě i tu mou a jeho. Díky tomuto problému nemyslím na nic jiného. A konečně došla k pořádnému závěru. Začíná se mi to líbit čím dál tím více. Všechno to ukončíme jednou pro vždy. Zas a opět jsem usnula na psacím stole s knihami pod hlavou a tužkou v ruce.
Mám zavřené oči a kolem mě je cítit voda. Taková ta vůně, když v létě má pršet a přesně je vlhkost v ovzduší, lehce se i do toho míchá posekaná tráva a letní květiny rostoucí na zahradách. Nedokážu si jen tak otevřít oči, bojím se toho, že to zmizí jen, co je otevřu. "Evelyn." Jemní příjemní hlas velmi podobný mé matce. "Evelyn, probuď se." Nutí mě, abych ty oči otevřela, muset je otevřít. Při pomalém posazení se dívám kolem sebe, jenže zdroj hlasu nikde nevidím. "Evelyn, konečně ses probudila a tady jsem." Otočím se zatím, nedaleko mě sedí mladá slečna mě dosti podobná, v tu chvíli mě napadlo, zda to nejsem sama já a nevolám na sebe z budoucnosti. "Omlouvám se, že tě takto vyrušuji." Kolem ní se motá mnoho lesních zvířat ba ne, když jsme v lese, jen nechápu vůni vody a čerstvě posekané trávy a polních květin. "Jsem dcera samotné Evelyn I. A ráda vidím, někoho na kom záleží osud milovaných." Já sama osobně nemohu ani slůvko říct, nejde mi to. Mám divný pocit v krku, takový ten, když jste nemocný a dělá se vám tam tak zvaný knedlík. "Nemusíš nic říkat, jen mě poslouchej…." Jemný povzdech doplňoval nedokončenou větu, s tím že nebude dokončena moc pěkně. "… bude se to stupňovat. Musíš mu co nejrychleji pomoct. Nechci, aby dopadl přesně jako každý jeho předchůdce. Srovnej si všechno, co víš. I co ti knihy radí, existují na tomto světě jenom proto, aby se vše dalo do pořádku. Až se všechno vrátí, tam kam má, zmizí." Seděla na zemi na patách a pomalu se postavila, doteď jsem nemusela řešit ani to co má na sobě. Lesní zvěř kolem ní běhala v radosti a štěstí. "Děkuji ti za všechno, a nezapomeň použít všechen svůj dar." Při několika krocích se rozplynula něco v jako mlhu i zvěř zmizela. Během několika sekund jsem se přesunula ve snu úplně někam jinam.
Kolem mě se rozptyloval pach smrti. Ocitám se nyní v současnosti a vidím umírající ženu na nemocničním lůžku. Mohu se dotknout všeho i samotné ženy, jenže se zase bojím. Vím, že spí a nejvíce mě zajímal její přiložený chorobopis, tedy jen taková tabulka se jménem a nemocí. Velmi jsem tu ženu litovala, krásná mladá žena a už tak velmi brzy zemře na rakovinu. Cvakla klika a já v rychlosti zalezla někam do kouta, kde mě nikdo neuvidí. Sleduji pohybující se bílé pláště a poslouchám jejich rozhovor. "Tato pacientka bude odpojena od přístrojů, je tu se závažnou rakovinou a její rodina si nepřeje, aby se dál trápila." Mluvily velmi tiše, aby ji neprobudily, hodně ji lituji, rodina ji raději nechá zemřít, než aby se pokusila o nějakou záchranu. Po odchodu doktorů se přiblížím k lůžku a přečtu si jméno nebohé ženy, abych si ho pečlivě zapamatovala, až budu žádat otce, zda by s tím nešlo něco udělat.

Hodně bolestivé bylo to, když mě z toho vytrhl Samuel s tím, že je čas pomalu se vzbudit a jít do školy. Bolestivé je to, když vidíte zemřít někoho a on o tom nemá ani tušení. "Same, musíme si o něčem velmi pečlivě promluvit. A to k dokončení prolomení tvého prokletí." Při mých slovech se hodně rychle zarazil ve dveřích od pokoje a trochu se napjal ve svalech. Na co právě myslel, je hodně těžké odhadnout, kdybych znala výraz tváře a pocity v očích. Já odpověď nepotřebovala, on ví, že je to důležité a nesmí se tomu vyhýbat. "Uvidíme se ve škole, pojedu s tátou." Odešel bez jakéhokoliv slova a jen za sebou lehce přibouchl dveře, já si musela najít čas na pořádnou ranní sprchu a trochu k nalíčení. Vypadám, jako strašák už teď tak proč nebýt pořádný dvojnásobný. Po sprše, malování a nutné snídaně, trčím ve školní lavici nad hromadou učebnic a mnoha poznámek od Sama, které nasbíral v hodinách, za to mu i děkuji. A to co se stalo v noci, moje mysl zahrabala někam do hlouby paměti a zatím to tam uzamkla, ale pocity beznaděje, strachu a nevědomosti co se to s ním děje, mi stále leží na srdci. Při přestávkách mezi hodinami a přednáškami jsem tvořila papír, kde je sepsáno všechno, co vím, aby mi to pomohlo ke konečnému úkolu. "Béruško!" Do ucha mu vletěl strašlivý ječivý tón Ester Paruel a její dloubavý smích se zavrtal do všech viditelných pórů na těle. "Co takhle o víkendu jet na naší chatu?"
"Vy nějakou máte?"
"Já jsem ti o ní neříkala?"
"Ne."
Nebohé spolužačce zabavila židli, tu si otočila ke mně čelem přes šířku stolu, opřela si lokty o lavici a hlavu založila do dlaní. "Tedy je jenom pronajatá, ale máme ji nevím kde." Zasmála se. Tak má chatu a neví kde, to je paráda. "Neboj se, vím, kde se to nachází. Nyní na podzim tam je krásně a mohly bychom na loďku. Co ty na to?" Tak docela lákavá nabídka to je, tak zkusit to můžeme.
"A doprava?"
"Můj osobní řidič, nás tam odveze." Vypadala úžasně jako vždy, prostě celý můj protiklad. Ach jo, já jí tak závidím tu její povahu a postavení zde ve škole. "A vezmi sebou i Samuela a vůbec kde je?"

Hodně záludná otázka sama to nevím. Někam se vypařil, bez toho aniž by mi něco řekl. "Nevím." S mými pokrčenými rameny se zvedla a židli vrátila na svoje místo. "Tak mu to kdyžto řekni a napiš mi. Jelo by se zítra odpoledne." Poplácala mě po rameni a pěkně si to zase odcupitala. Mnoho studentů nás dvě nechápalo. Ona je mnohočetným modelem a já jsem ten největší propadák.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama