Zlý sen

6. října 2014 v 13:47 | Lumieree |  Strážci Netvorů: Potomek Andělů
Hu, máme tu další dílek, nevím kolik jich ještě plánuji do konce této povídky... Ale no pokud Vás to baví, jsem jenom ráda .... :)


Nikdy nedokážete pochopit tu věc, dokud ji neztratíte. Já mám výhodu v tom, že stále držím v rukou poklad a dokážu si to uvědomit, že to mám. Mnoho lidí, na to nedbá a pak to dopadá špatně. A nebojte, uběhlo několik dnů od našeho navrácení z dovolené. Při vstupu na školní půdu se mi udělalo zle, tak že to není ani popsatelný. Zase vidět ty ohavné obličeje. Jen si říkáte, abyste měli zase prázdniny a vypadly od těch obličejů někam hodně daleko. Jenže to ještě nejde, musím si chvilku užít školy a potom mohu skončit.
Ale mým úkolem je nyní dokončit to co musím. Musím tento příběh dotáhnout do konce. Už nemohu se déle dívat do umírající tváře mého milence, kluka a přítele v jednom. Čím dříve to skončím, tím lépe to dopadne.


Ležím, na tvrdé zemi na zádech a lapám hluboce po dechu. Nemohu se ho nabažit, nemohu k němu dosáhnout, připadám si jako, kdyby mě někdo od něj táhnul hodně daleko. Po rozhlédnutí kolem sebe vidím jen černotu. Ne je to helmou na motorku co mám na hlavě. Motorku, jsem zahlédla někde daleko ode mě, jak se válí na boku a jen přední kolo které se stále točí, dokazuje, že jsem bourala. Hlasy lidí, jsou stejně daleko jako vzduch, který mi chybí. Před očima se mi tvoří mžitky z nedostatku kyslíku.
Z té hrozné chvilky mě vytrhl Samuel jemným políbením na tvář, neměli jsme důvod to skrývat. Holka, která skolí k zemi i chlapa, chodí s tajemným klukem. No to je přeci dobrá dvojka ne? "Děje se něco?" Jeho jemný hlas se kolem mě ovinul jako zavinovačka pro mimino. "Něco se ti zase zdálo? Pokud ano, jen to řekni." Miluji to, že hnedka ví co se děje, to už se naučil poznat.
"Jen se mi zdál zlý sen, doufám, že se nestane." Pohlédnout do jeho očí je pro mě nynější vysvobození. "Budu nějakou dobu jezdit s tátou autem. Chtěla jsem na motorku, ale asi to nedám." Musím rezignovat od mé milované řeznice a vozit si s někým zadek. Mám štěstí, že dneska se vracím se Samuelem domů. Popravdě podobný sen se mi už jednou zdál, neskočil, protože se ještě nestal skutečností. Dost mě to děsí, nic s tím ale nejspíše ani neudělám, bojím se toho, co se stane následně potom. "Pojedeme domů? Kašlu na poslední dvě hodiny, není mi dobře." Zrovna byla přestávka a já byla připravena odejít, zastavil mě, tím že mě chytl za volnou ruku a propletl naše prsty dohromady. "Copak?"
Díval se mi do tváře, tak že ho něco ničí. "Vím, že se uvnitř tebe něco děje, déle to neschováš. Nemám na mysli tvoje sny ale pocity, a že mi něco tajíš." Pomalu se postavil, sesbíral si svoje saky paky a šel jako první ven. Má pravdu, tajím. Část svého osudu pozná, už jsem mu o tom v tichosti řekla. Nechci nějak předbíhat, ale nastal tu nejspíše problém. Když jsem nasedla do starého Porsche 944S, které bylo dovezené z vrakoviště a ještě k tomu nebylo doslova odhlášené. Táta si se Samuelem hodně rozumějí, tak mu v tomto výběru pomohl. Akorát tak, že to auto vypadá, jako kdyby prošlo kolem velkých drátěnek. Vůbec, to ale nevadí, to mu na kráse neubírá. Do budoucna je v plánu tomu dát nový lak a celkově to všechno upravit. "Kdybys náhodou něco potřebovala tak řekni, pojedeme, když tak vnitřkem města." Moje myšlenky se hnedka ubíraly někam jinam. "Ne, dobrý, vezmi to kolem." Odpověděla jsem mu jednoduše a možná i zbytečně suše. Ublížila jsem mu a já si to plně uvědomuji, možná mi ani neodpustí i to co udělám v následujícím rozhodnutí. Chtěla bych, aby to bylo všechno v pořádku, raději já než Sam. Všechno co je, za sklem automobilu se v té rychlosti rozplývá a mizí za námi. I takto to bude s námi dvěma. Jen dům, ve kterém bydlím, mi na tu chvilku pozvedl myšlenky jiným směrem, brzy se vrátily do svých kolejí. Už mě to unavuje a všechno se mi čím dál více hroutí na hlavu. Musím se z toho nějako uklidnit, abych na to nemyslela.
"Chceš něco k jídlu?" Uložil mě do postele a jemně se mi podíval do očí. "Skočím, pro něco do kuchyně, teda za babčou." Pomalu vstal, když za ním zaklaply dveře, trochu se mi ulevilo ale hlavně i moje srdce posmutnělo. Nějak prostě odešel bez mé odpovědi, jsem schválně zvědavá, co mi přinese. Sundaná mikina letěla hnedka do temného kouta pokoje, ze stolku jsem si sebrala papírek, kde jsem měla nakreslený Samuelův znak na zápěstí. Stále se snažím přijít na, co a k čemu patří, spíše jaký má význam. I když mě něco napadlo, ale budu muset zase najít tu knihu, kterou jsem dávno četla, něco podobného tam bylo. Jeho kroky se objevily z čista jasna v pokoji a v rukou držel tác s jídlem. Naštěstí, že to byl stoleček do postele, jinak bych nežila. Dělám si srandu. "Proč tě ten znak vůbec zaujal?" Vytáhla jsem to na venek, což nebylo nejspíše správné. Odložil to na postel a sedl si hnedka naproti mně. "No abych pravdu řekl, doslova nevím. Když jsem byl malí tak mě i něčím jakoby přitahovala, nevím. Zkusím se nad tím zamyslet." Já se mezitím dala do plněných knedlíků s jahodami a meruňkami, posypané Grankem a polité poctivým máslem od kravičky. Nechal mě najíst, ale hodně mi vadilo, že on sám skoro nic nesnědl. Po mém lehkém naštvání, vedený za ruku posadila do jídelny ke stolu a sama mu na oplátku přinesla jídlo a něco k pití. Akorát on, měl lepší knedlíky a ty jsem mu záviděla. Jen jsem sledovala jeho olivovou barvu pleti a tmavé oči. A zda, jsem za to odpoledne si napsala úkoly a potom mu samotná usnula hlavou položenou v klíně tak mi to bodlo. A nemyslete nic úchylného, nic takového neproběhlo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama